Jak na klasiku
Zamyšlení nad premiérou Shakespearova Snu v Mahenově divadle
Co je pouhý dojem, zdání, imprese – a co skutečnost? Uběhly čtyři stovky let a my občas tápeme podobně jako kdysi naši prapraprarodiče. I proto jsou Shakespearovy hry trvale aktuální. Jen je třeba drama či komedii přiobléknout do toho, co se právě nosí.
Obdivuhodně to zvládla režisérka Aminata Keita v čerstvé inscenaci NDB Sen čarovné noci na jevišti Mahenova divadla, premiérované v pátek 19. června. Pochopitelně za přispění dramaturga Víta Kořínka a Jaroslava Jurečky, s nimiž zapracovala na překladu hry z pera Jiřího Joseka.
Skladiště či tovární hala, kam děj umístil scénograf Martin Chocholoušek, se mění v hluboký hvozd. Zde lidé dostávají bezmála zvířecí rysy, probouzí se v nich po boku oživlých přírodnin podvědomé živočišno. Kdo vlastně jsem, ptají se tu, podobně jako jinde a jindy kralevic Hamlet, za všechny ostatní na jevišti nejdříve královna Hippolyta a král Theseus. Odpověď částečně napoví jejich proměna v Titanii a Oberona uprostřed začarovaného lesa. Dalším postavám pomůže kouzelný prach z očarovaného květu (přírodní anestetikum) servírovaný rarachem Pukem. Toho v duchu tradice dívčích aktérek této role s nadhledem ovládla Anna Čonková.
Dozrát a přijmout vlastní životní roli člověku pomůže, dle odkazu velkého dramatika alžbětinské doby, pokud přijme a vyzkouší si úlohu někoho jiného. Své o tom vědí herci. Právě proto sledujeme úporné pachtění „neherců“ se zadáním obveselit za každou cenu královskou svatební sešlost. Roman Nevěčný (Franta Sušák), Roman Blumaier (Robin Flek), Tomáš David (Tom Drát) i Martin Veselý (Petr Zvon) se přerodu v lepší já civilně brání, zatímco Kryštof Dvořáček j. h. coby Miki Šňůrka a snad ještě více v úloze osla si bravurně řekl o trvalejší angažmá.
Úkol vyspět a dospět v athénském lese za čarovné noci však mají především Pavel Čeněk Vaculík alias naivní Lysandr, Kateřina Mizeráková coby vzpurná Hermie, Vojtěch Blahuta v roli uhlazeného Demetria. Úpornou Helenu bravurně vystihla se scénářem v ruce zaskakující Petra Lorencová. Svým výkonem zachránila nejen premiéru, vyhranými pomlkami dodala na uvěřitelnosti při sebehledání svým partnerům. Mezipohlavní tápání zmíněné čtveřice za Pukovy asistence rozhodně není povrchní aktualizací. Nezřízený večírek končí až ráno a možnou kocovinu omluví a spraví jedině ryzí cit. Včetně původně nemírně zaslepené lásky rodičovské, prezentované opět bezchybným Martinem Slámou v roli Hermiina otce Egea.
Zatímco pro dramatické postavy zvolila Kateřina Štefková ve shodě s inscenačním záměrem ryze civilní a tedy plně současné oděvy, vyřádila se v kreacích lesních bytostí. Jak je obvyklé, v pohádkové komedii nakonec vítězí dobro nad zlem. I když vyloženě záporné postavy vlastně scházejí, snad právě proto, že ani finální dobro není všeobjímající. Všechny postavy bez rozdílu děj nějak obohacuje, stejně (snad) jako dobře se bavící diváky Národního divadla Brno. Takto by se měla dělat divadelní klasika.
