Když stát nemůže, levice pomůže?
Tradované úsloví o tom, že pravice hospodaří, zatímco levice dělá dluhy, jakoby přestávalo platit. Skutečně jej nahradilo soupeření politiků o to, kdo republiku (rozuměj naše děti, pokud tedy neemigrují) zadluží více? Nebo je podstatou zdejší správy věcí veřejných ještě něco jiného? Jeden z ještě žijících otců zakladatelů vyjádřil opakovaně potřebu třídy kapitalistů, tedy těch, kteří tvoří a rozmnožují kapitál. Kdo nekrade, není Čech – zobecnil si národ jeho následnou privatizační praxi.
Jsou přitom pojmy levice a pravice skutečně vyprázdněnými kategoriemi?
Ohlupování ve stylu: svět je dnes daleko komplikovanější, než byl včera, má nejen u nás dlouhou a úspěšnou tradici. Nic nepomáhá v ovládání jedněch druhými více, než soustavné znepřehledňování reality. Nepřekvapuje proto cílená snaha volených a vyvolených odvádět pozornost od podstaty jejich praktické politiky. Tou není oddaná služba obci a národu, ale cílené a výhodné podnikání. Republika coby kapitál sice patří všem, ale nemalý díl zisku, schovaný navíc do bobtnajících nákladů, plus veškeré myslitelné provize náleží výhradně úředníkovi a členu tzv. „lidosprávy“! Neházejme však všechny do jednoho pytle, není ouřada jako ouřada, a nově i prezident jako prezident. Kdo ale zbaví našince přesvědčení, že máme úřadů více, než je zdrávo? Vždyť největším zaměstnavatelem téměř ve všech regionech jsou krajské úřady, o Praze nemluvě. K problematice platů politiků stačí doplnit „náhrady“ nebo „valorizace“. I špatný prorok se však trefí, když proponuje střídání pravice a levice. Činíme tak každý, když neseme chvíli v jedné a posléze v druhé ruce tašku s nákupem.
Proponované snahy o sjednocení, respektive znovuvzkříšení tuzemské levice, aktuálně vymezují tři zatím nepřekročené limity.
- Komunisté. Historizující monopol levicovosti, spojovaný v Česku s tímto slovem, si část sociálně smýšlejících politiků a jejich voličů stále neuvědomuje. Tato „formalita“ však limitně snižuje jakýkoli případný koaliční potenciál současné dědičky „slavných revolučních tradic“.
- Osobnosti. Nevstali dosud noví bojovníci. Se starým koněm nevyhraješ, naznačuje základní klusácké (i politické) pravidlo.
- Téma. Levici, nahlížené tak či onak, schází podstata, tedy základní a sjednocující téma. Usilovné lpění pravého spektra na nezvyšování daní z příjmů napovídá, kde je pravděpodobně „zakopán pes“. Progresivní daň z příjmů, věc naprosto běžná ve zbytku světa, má šanci řešit současný ekonomický pat, brzdit rozevírající se nůžky společenských protikladů a předejít krizovému vyhrocení. Takzvaná daň z úspěchu, tolik pravicí ostrakizovaná, přitom představuje organický a ověřený základ společenské smlouvy. Rozhodně není trestem pro část společnosti, tedy pokud je ta sociálně citlivá a chová se odpovědně. Absence této charakteristiky výstižně definuje zloděje, nikoli skutečného podnikatele.
Takzvaná progresivní daň navyšuje nejnižší či nulovou daňovou sazbu v závislosti na růstu daněné podstaty, daňového základu. Nejobvykleji stát rozdělí příjmy svých občanů do několika daňových pásem (rozpětí hrubého příjmu od-do) a jim přiřadí procentní sazby.
Ve Spojených státech existuje u federální daně sedm pásem nad nezdaněnou úrovní příjmu. Sazby rostou následovně: 10 %, 12 %, 22 %, 24 %, 32 %, 34 % až po 37 %. Například v Belgii platí pro daň z příjmů fyzických osob 4 pásma se sazbami 25 %, 40 %, 45 % a 50 %. Němci mají rozpětí sazeb 14 – 45 %, Britové: 20 – 45 %, Skotové: 19 – 46 %, Australané: 19 – 45 %. Novozélanďané musí počítat s rozmezím 10,5 – 39 %, pokud neodevzdají daňové přiznání, čeká je 45% odvod.
Výše uvedené příklady ekonomické progresivity z počátku 20. let nebyly v časech svého vzniku motivovány výhradně ideou sociální spravedlnosti. Majetní odváděli daně již ve starověkém Římě. Progresivní daní od roku roce 1798 financoval britský premiér William Pitt ml. zbrojní program (Francouzská revoluce), součástí anglického fiskálního systému je tento prvek již od roku 1852. Americkou podobu progresivní daně zavedl Lincolnův zákon o příjmech roku 1862. Nějakou formu progresivní daně využívá od poloviny 20. století většina rozvinutých zemí.
Úpravy sazeb progresivní daně pochopitelně tvoří nedílnou součást volebního boje. Donaldu Trumpovi se podařilo snížit pět ze sedmi sazeb o jedno procento. Mezinárodní měnový fond přitom nedávno poukázal na fakt, že některé vyspělé ekonomiky by mohly zvýšit progresivitu ve zdanění pro řešení společenské nerovnosti, aniž by si tím zbrzdily hospodářský růst. Fond to dokládá na faktu, že nejvyšší průměrná sazba progresivní daně mezi zeměmi OECD klesla z 62 % v roce 1981 na úroveň 34 %, progresivitu daňových systémů navíc ještě snižuje snazší přístup bohatých k daňovým úlevám a optimalizacím.
Situací, kdy v královské či státní pokladně nezbylo nic, zná historie bezpočet. Nejsnadněji se zvedají berně méně majetným. I když jde o malé navýšení, výsledný efekt to přináší, protože živořících bývá habaděj. Bohatí drobné navýšení daně obvykle přejdou mlčením, zato daňovou progresi, zvláště je-li v kraji mrtvým pojmem, dokážou halasně odsoudit a zavrhnout, třeba vylhaným argumentem o rovnosti před zákonem.
Nemá, nemá a ještě jednou to dnes levice snadné nemá. Pokud by však uchopila nabízející se téma jak řešit hrozbu společné chudoby bez revolučního radikalizmu, naděje na úspěch by tu byla.
