Neslyšící vnímají operní hudbu
Pomáhá jim k tomu inscenace dvou jednoaktovek
v Komorní opeře HF JAMU
Když pozvete nevidomého na operní představení, není to nic zvláštního. Posadí se a poslouchá hudbu a zpěv. Na scéně Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění šli ještě dál. Zprostředkovávají operu neslyšícím. Mnoho lidí to může považovat za nesmysl, nebyl jsem sám, kdo měl pochybnosti.
Navštívil jsem v neděli 17. března druhou premiéru dvou jednoaktovek: V studni skladatele Viléma Blodka (1834 – 1874) a Polapenou nevěru od Otmara Máchy (1922 – 2006). Oba opusy jsou po léta přijímané, publikem oblíbené. Jak ale probíhá proces percepce hudby u neslyšících? Samozřejmě musí být rozdíl mezi člověkem od narození sluchově postiženým a mezi takovým, jenž o sluch přišel až mnohem později. Ten má alespoň konkrétní představu, hudbu si pamatuje.
První titul tlumočí do znakové řeči tři tlumočnice – Radka Kulichová, Veronika Slámová a temperamentní studentka divadelní fakulty Eva Radilová. Všechny stojí bokem pro diváka na pravé straně jeviště. Tlumočí všechny najednou, také se střídají po jedné či po dvou. Začínají dvě, když orchestr ladí. Znějí housle, obě napodobují pohyby houslisty. Potom hraje klarinet, flétna, přidávají se fagoty a lesní rohy, trubky… Tlumočení zmíněných dam ale není „pouhý“ pohyb rukou a obličeje. Ostatně je to tlumočení umělecké, jak je také v programu označeno. Zmíněné dámy, až se orchestr rozehraje, vlní celým tělem v rytmu hudby a rukama jakoby částečně dirigují. Protože zprostředkovávají také rytmus a tempo hudby. Intenzivně gestikulují, jejich obličeje kopírují náladu nebo přímo emoce postavy. Pro neslyšícího skutečně zaznamenávají alespoň jakousi nehmatatelnou podobu hudby. K tomu pak tlumočnice ještě tlumočí zpívaný text do českého znakového jazyka. Je to tedy činnost náročná, nelehká. A málokdy vídaná.
Druhá jednoaktovka, Polapená nevěra, má trochu jinou podobu. Zpívající postavy mají každá svého tlumočníka přímo na jevišti. Kupec, jeho záletná žena Dorota, děvečka Marta. Zbývají ještě postavy Milence a Asotuse. Režisér Vojtěch Orenič připsal řadu vtipných replik, takže zpívající postavy vedou dialog i se svými tlumočníky. Již zmíněná Eva Radilová tady hraje a zpívá tlumočnici sboru. A zmíněný režisér Orenič se vyznal k celé problematice v tištěném programu k inscenaci: „Pro mě osobně je znakový jazyk hodně melodický a divadelní, takže mi syntéza hudebního divadla a českého znakového jazyka přišla velmi přirozená.“
Obě jednoaktovky byly skvěle připraveny režijně (V studni Marek Řihák), dobrou práci odvedli scénografové i autoři kostýmů (Zora Davidová, Monika Baršová a opět Vojtěch Orenič). Zajímavým a milým nápadem bylo použití velké kovové vany namísto studny, zapůjčilo Národní divadlo Brno. Kvalitní absolventský výkon podala Marianna Mikócziová v roli Lidunky – opera V studni. Pochvalu zaslouží nejen pěvci a tlumočnice, nýbrž celý umělecký i technický kolektiv. Příprava takové inscenace je mnohem náročnější.
Podílel se také ateliér Divadla a výchovy pro Neslyšící Divadelní fakulty JAMU, Divadelní spolek OUKEJ, jehož součástí je skupina Hands Dance, a také středisko Teiresiás při Masarykově univerzitě pro pomoc studentům se specifickými nároky.
P.S.: Název opery V studni uvedla některá média (nebudu žalovat) jako Ve studni. Naprostá maličkost, ale uvědomil jsem si, že výraz „ve studni“ je v tomto případě vulgárnější. Dívka může obraz svého milého vidět skutečně jen „v studni“, nikoli ve studni.
