Neumná, zatím jen a pouze umělá
Nepohádka o tom, co nás pravděpodobně čeká
„Každý hleděl, moc toho sice neuměla, měla je umělá.“ Obdobnou jazykovou hříčkou, silikonem přikrášlené ženy nechť mi prominou, lze charakterizovat dosavadní úroveň nejvyspělejších výpočetních algoritmů. Pro ty angličtina již nějaký ten čas užívá termín artificial intelligence, se zkratkou AI. Vžité slovní spojení je do češtiny obecně překládáno jako umělá inteligence. Význam termínu „artificiální“ ovšem spíše vystihují slova „strojený“ či dokonce „vyumělkovaný“. Hojně užívaná zkratka AI, jako by sama o sobě napovídala, že by bylo vhodnější tento fenomén chápat coby inteligenci aritmetizovanou, případně automatizovanou. Zkrátka a dobře že se nejedná o inteligenci jako takovou, ale pouze o její nemírně vzdálenou kybernetickou, matematickou, strojovou … atp. nápodobu.
Ať si kdo chce (i pravověrný „ajťák“) co chce říká, k inteligenci (měřitelné na stupnici IQ) patří samostatnost (nezávislost na elektrickém proudu) jako k velbloudovi hrby. (Ve shodě s geniální sentencí dua Š + G.) To ovšem neznamená, že se jednou v budoucnosti (žel, spíše už blízké, než na hony vzdálené) ona AI neurve z řetězu. Urve, skutečně urve, protože jí to sami usnadníme! Povstane z člověkem ledabyle oplodněného popela jedniček a nul a opanuje celý náš dosavadní svět! Deus ex machina, novodobé perpetuum mobile záhy opanuje svět a člověk tomu zbožštěnému fenoménu bude už jen a pouze sloužit.
Nevěříte? Vždyť totéž se přece povedlo již předešlému čertovskému vynálezu. A za necelých třicet let! Jenom se rozhlédněte okolo sebe. A pokorně si vzpomeňme, my pamětníci i současníci, jeden každý na svůj první praktický kontakt s kybersvětem: chytrou kalkulačku, krabici Sharp, počítač Atari, Mac 10, IBM, Didaktik, T 602, tolik lákavá okna otevřená dokořán…
Jaké procento z nás, sotva přijdeme do práce (avšak také již během cesty z práce) první co uděláme? Spustíme počítač a necháme se ssát! Vytrvale, ničím a nikým nenuceni, ládujeme do kyberprostoru své poznatky, sny, touhy, strachy, odhmotněné životy, nápady, zkrátka svá nejintimnější data. Na zlatém tácku sami sebe servírujeme po předkousaných kouscích té hydře, která nás záhy všechny přechytračí. Pár naivně mocných a všemocných mezitím sní o tom, jak na tom královsky vydělají, aniž tuší, že příliš záhy dojde i na ně. Že přijdou ještě mazanější AI-ťáci, pravděpodobně už docela nehmotní. Drobným nedopatřením, vždyť nějaká ta chybička se přece pokaždé vloudí, i jim jednou dojdou baterky. Nula se zadrhne o jedničku a bude po všem. A na řadu potom přijde už jen dlouhé čekání na další velký třesk…
