Novinky mahenovského bádání
U příležitosti osmdesátého výročí Mahenova úmrtí konala se 21. a 22. května 2019 v brněnské Knihovně Jiřího Mahena pod názvem Jiří Mahen v množném čísle (pojmenování parafrázovalo titul surrealistické sbírky z r. 1936 Žena v množném čísle od Mahenova přítele Vítězslava Nezvala) konference, na níž zaznělo celkem čtrnáct referátů. Ve volné návaznosti na tento podnik objevil se po téměř třech letech v nákladu 300 výtisků stejně nazvaný sborník (POLÁČEK, Jiří a kolektiv. Jiří Mahen v množném čísle. Boskovice: Albert, 2021).
Tato „kolektivní monografie“ zahrnuje na 174 stranách studie dvanácti autorů z několika institucí, např. z Masarykovy univerzity, Slezské univerzity, Moravského zemského muzea nebo Janáčkovy akademie múzických umění. Je dedikována památce dvou nedávno zesnulých „mahenologů“ a členů Společnosti Jiřího Mahena (od r. 1993 „zakotvené“ v tehdy právě otevřeném Mahenově památníku) – ekologa Jana Laciny (jeho vyznání najdeme v publikaci) a docenta Jiřího Rambouska (znal ještě spisovatele osobně). Není tu na místě posuzovat, zda, resp. kteří (patrně jen nemnozí) referující využili nabízející se možnosti své ústně přednesená vystoupení na podkladě konferenčních diskusí se zasvěceným auditoriem pro následné otištění zkorigovat, dopracovat nebo aktualizovat.
Obětavý spiritus agens publikace, spoluredaktor Zpravodaje Společnosti Jiřího Mahena Milíř (této nyní již solidní kulturní revue mahenovského citátového pojmenování vyšlo prozatím 23 čísel) a docent Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity Jiří Poláček, otevírá knížku dvěma články. Pod šifrou (JP) v krátkém Prologu stručně rekapituluje rozličné Mahenem se zabývající akce od 80. let minulého století, a to včetně obou právě zmíněných. S ohledem na úzké zaměření některých následujících statí pro co nejlepší orientaci jejich méně poučených vnímatelů pod názvem Básník životní celistvosti, „vypůjčeným“ od Arna Nováka, připojuje (včetně méně známých detailů) rámcový nástin Mahenovy nelehké, sebevraždou zakončené životní dráhy, jeho mnohostranných tvůrčích činností (vydal, často pod pseudonymy, zhruba šedesát titulů, čtenářsky živých i víceméně zapadlých), intergeneračního okruhu vzájemnou korespondencí vázaných literárních přátel a konečně zájmu výtvarníků i karikaturistů o něj. Není od věci připomenout, že podle Mahenovy rané básnické sbírky Duha (1917) byl nazván čtvrtletník vydávaný Moravskou zemskou knihovnou (MZK). Poté následuje (v tušeném řazení podle chronologie jimi zpracované tematiky) dalších jedenáct příspěvků zacílených speciálněji.
Spíše čtenářsky vstřícný nežli analytický ráz má poněkud popisná kapitola Marka Krejčího Kamarádi svobody: přátelský okruh z Mahenových pražských studentských let. Uvádí mnohé biografické podrobnosti např. o veršovaných debutech i prvních pražských bydlištích, z autorovy nezdary poznamenané přípravy na poté jen krátce v Hodoníně a Přerově vykonávané učitelské povolání nebo z jeho příklonu k anarchismu, kdy se blízce stýkal s dnes již pozapomenutými příslušníky „generace buřičů“ (švec Michael Kácha, podúředník Eduard Drobílek a někteří další), tedy nejen s oněmi známými kolem Neumannovy proslulé olšanské vily (Fráňa Šrámek, Karel Toman, František Gellner, Marie Majerová aj.). Krejčí letmo a bez vyvstávajících nabízejících se otázek připomíná jejich ideály i vnitřní rozpory, které snad Mahenovu „dvojdomou“ bytost trvaleji poznamenaly. Rovněž se snaží mezi tehdejšími Mahenovými druhy najít předobrazy jeho prvního románu Kamarádi svobody (1909) o pětici mladých hrdinů vášnivě hledajících své životní poslání.
Totéž Mahenovo dílo v širších dobových literárních souvislostech rozebírá ze sociologického pohledu čtenářsky náročnější studie Martina Tichého Tři romány mládí: ke kontextu Kamarádů svobody. Trojici souběžně vydaných, impresionismem ovlivněných próz – vedle Kamarádů svobody jde o Mládí Zdenky Háskové (1909) a Stříbrný vítr (1910) Fráni Šrámka – bezprostředně předcházely umělecky závažné prózy Viléma Mrštíka, Antonína Sovy a Viktora Dyka. Porovnávala ji rozhodně ne shovívavě už tehdejší kritika (kupř. s námitkami nedostatečného odstupu od skutečnosti, absence jednotící myšlenkové perspektivy, tvarové roztříštěnosti apod.) jakožto popírání dekadentních tendencí fin de siècle. Citacemi polemických názorů Jindřicha Vodáka, Františka Václava Krejčího, Arna Nováka, Josefa Kodíčka aj. Tichý dokládá, že úspěch zejména Mahenova a Šrámkova románu de facto svědčí o popření konzervativních postojů jejich posuzovatelů.
Následuje patrně nejzašifrovanější příspěvek sborníku Pozdrav svobodné vlasti: diskursivní analýza Mahenovy básně reagující na 28. říjen 1918 z pera Pavla Večeři. Nedlouhá příležitostná báseň, vzletná a citově vznícená, o šesti refrénovitě se opakujících strofách (otištěno je též její faksimile z brněnských ranních Lidových novin 30. října 1918) v duchu patetické vlastenecké lyriky pohotově oslavuje čerstvě uskutečněný převrat, chválí „matku vlast“ a slibuje jí sebeobětavou věrnost. Paradoxně tedy vykazuje znaky, které bychom u někdejšího příznivce anarchismu s jeho živelným individualistickým odporem vůči jakémukoli státu a jeho institucím sotva čekali. K možnému překvapení těch, kdo jsou zvyklí spíše na tradičnější ideově tematický rozbor, podrobuje ji autorův skalpel minuciózní pitvě dle principů diskursivní analýzy Jamese Paula Geeho; těžko říci, zda by sám Mahen tušil, co všechno se podrobnou kuriózní spekulací dá z onoho opusu sémanticky vytěžit.
Další triáda článků se věnuje žánrově rozbíhavému odkazu Mahena dramatika, čítajícího přes třicet titulů. Veronika Valentová si odsud vybírá Kratší rané hry Jiřího Mahena. S odkazem na dobovou kritiku i starší odbornou literaturu tohoto zaměření (systematicky hlavně od Štěpána Vlašína, Jiřího Hájka/Heka a Bořivoje Srby), s informativním podáním jejich syžetů a připomínkou některých inscenací probírá dramatickou prvotinu Juanův konec (1905), jednoaktovky Úspěch (1905) a Útěk (1906) i pozdější skeč Náměsíčný (1919). Politickou tematikou, reagující na nedávnou moskevskou revoluci, vyznačuje se Klíč (1906) a další až poválečný skeč Josef se vrátil (1919); Na horách (1907) je parodickou reakcí na uvedení Nížiny od Katalánce Àngela Guimery v pražském Národním divadle. Při letmém zastavení u aktuálnosti a dnešní inscenovatelnosti Mahenových her se Valentové jeví, že nejlepší cestou by mohlo být vytvoření koláže či montáže z nich. Dodejme tedy, že (kromě v dalším materiálu komentované premiéry Jánošík Revisited) nastudovala činohra NdB v říjnu 2021 dosud reprízovaný komorní hudební večer na pomezí talk show a koncertu pojmenovaný Mahenova Reduta (scénář a režie Hana Mikolášková) a že Mahena-dramaturga coby „osamělého záškodníka avantgardy“ rovněž v Redutě vzápětí také připomněla světová premiéra (režie Ivan Krejčí) novinky vynalézavého ostravského adaptátora Tomáše Vůjtka a populárního veseloherního autora z přelomu 19. a 20. století, nazvané Ohnivá země Václava Štecha (viz hodnocení Mahen se vrátil do Reduty a Václav Štech versus Jiří Mahen ve 23. čísle Milíře).
Na podobná, zejména anketní zamyšlení (např. Milíř č. 15) volně navazuje stať Marka Lolloka Mahen Revisited v Národním divadle Brno. Týká se radikální úpravy Mahenova nejznámějšího dramatu z r. 1910, nastudované pod názvem Jánošík Revisited (2018) končícím úspěšným souborovým šéfem Martinem Františákem za dramaturgické součinnosti Lucie Němečkové v tamní činohře (srov. její dvojrecenzi Brněnské zápolení o Jánošíka v Milíři č. 21), kde na repertoáru vydržela jen necelý rok. Podrobným rozborem četných textových zásahů a zejména konkrétních jevištních sekvencí finálního scénického tvaru (někdy odlišných od proklamovaného tvůrčího záměru) nachází přísný recenzent Lollok u ironizovaného „veletrhu nápadů“ řadu dokladů nekonzistentního přístupu inscenačního týmu k předloze, sporného pojetí mnoha figur i nedostatků jejich stylově nesourodého hereckého ztvárnění. Z neujasněnosti základní otázky, proč a o čem Janošíka hrát, mu vyplývá konstatování, že chronická mahenovská otázka „Co s ním?“ stále zůstává na stole.
Ráz osobního vyznání má článek Petra Oslzlého Divadlo Husa na provázku a Jiří Mahen. Oslzlý téměř od začátku až donedávna v tomto souboru, z iniciativy dramaturga a jeho „guru“ Bořivoje Srby nazvaného podle Mahenovy knížky šesti filmových libret z r. 1925, v rozličných řídících i uměleckých funkcích i coby účinkující působil (naposledy coby ředitel nadřazeného Centra experimentálního divadla) a uveřejnil o něm řadu zejména dokumentárních či memoárových statí i obsáhlých publikací. Tentokrát sledujeme některé klíčové aspekty ansámblového vývoje, charakteristického trvalou „občanskou nepodlehlostí“. Ještě poloamatérský kolektiv, poprvé vystoupivší v Procházkově síni brněnského Domu umění 15. března 1968, označil se původně (při vymezení vůči nedalekému Mahenovu divadlu) „Mahenovo nedivadlo Husa na provázku“. Hned počátkem husákovské normalizace byl nucen s plakátovou přelepkou slova „Husa“ užívat jméno „Divadlo na provázku“ a teprve od r. 1990 má současný název. Podstatnější je ovšem originální, Srbou mu vložený program tzv. nepravidelné dramaturgie, který pronikl do všech složek divadelního tvaru. Z „Provázku“ učinil občansky angažované divadlo autorské, pracující s variabilním prostorem, aplikující (nejen v klauniádách Boleslava Polívky) též postupy cirkusové či filmové a trvale otevřené podnětům z jiných oblastí umění. Při výčtu dalších mahenovských inspirací nicméně Oslzlý přiznává, že v hlavní repertoárové linii žádné z jeho děl nikdy neinscenovali; ke jmenovanému cyklu se pod režijní patronací Petera Scherhaufera nicméně obrátili tehdy dospívající členové tamního Dětského studia.
Následující partie plynule přecházejí od Mahenova spisovatelství k jeho příbuzným aktivitám širším. V zasvěcené kapitole Jiří Mahen a František Obzina probírá Vladislav Raška literátovy pracovní kontakty i přátelský poměr s proslulým vyškovským tiskařem a později též nakladatelem počátku první republiky (vytiskl tehdy např. všechna Aventinem vydaná díla tří sourozenců Čapkových). V Obzinově renomované oficíně, vyhlášené vytříbenou grafickou kulturou knih, kterou po jeho předčasné smrti (1927) až do jejího úplného zničení za osvobozovacích bojů válečnou bombou vedl zeť Alois Báňa, nechal Mahen tisknout a posléze i vydat několik svých rukopisů (např. Hercegovina, Kniha o českém charakteru aj.); podle uceleného konvolutu vzájemné uznalé korespondence, deponovaného nyní v Muzeu Vyškovska, obě rodiny se rovněž navštěvovaly.
Spisovatelovým zájmem o podněty moderní literární vědy, lingvistiky a estetiky, které shrnul Pražský lingvistický kroužek zejména v publikaci Spisovná čeština a jazyková kultura (1932), zabývá se stať Ondřeje Sládka Jiří Mahen a Jan Mukařovský. (Pod týmž názvem vyšla její mírně zkrácená verze již v Milíři č. 23.) Dokládá jej jejím vlastnoručně opoznámkovaným exemplářem z jeho pracovny (srov. reprodukovanou ukázku stránky s glosami), který přes Mahenovy konexe s poetistickou avantgardou kolem Vítězslava Nezvala, svého vzdálenějšího příbuzného Vladislava Vančury, Jindřicha Honzla nebo Karla Teiga dovádí badatele ke srovnání obou těchto zcela rozdílných osobností. Nicméně je spojovala společná láska k divadlu: akademik a přísně racionalistický teoretik strukturalismu Mukařovský, dojíždějící přes Brno do Bratislavy na Komenského univerzitu, měl za sebou zkušenosti ochotníka i divadelního kritika, estetika a teoretika, Mahenova díla znal a ve svých vysokoškolských přednáškách citoval, článkem Poznámka o próze přispěl r. 1933 do sborníku k Mahenovým padesátinám; spisovatelův bližší nežli příležitostný vztah k jiným, tehdy přímo v Brně působícím strukturalistům, třeba rusistovi Romanu Jakobsonovi nebo slavistovi Bohuslavu Havránkovi, přímo doložen není.
Všeobecně známé povědomí o Mahenovi-knihovníkovi (už r. 1921 nastoupil na pozici onoho městského a posléze se tu ujal ředitelské funkce) doplňuje příspěvek bývalého ředitele MZK Jaromíra Kubíčka Jiří Mahen a Spolek veřejných obecných knihovníků, který ocení právě pracovníci v tomto oboru. Méně zainteresovaným nejprve připomíná příslušný zákon z r. 1919, stanovující všem obcím povinnost knihovnu zřídit a udržovat. Kubíček chronologicky rekapituluje organizační faktografii institucionální i personální rivalitou provázeného sdružování, vyrovnávajícího se s původní dvojkolejností ministerského řízení knihoven vědeckých a lidových. Osm let po Spolku československých knihovníků a jejich přátel byl r. 1927 v Brně s Mahenem coby předsedou ustaven Spolek veřejných obecních knihovníků; k jejich nesnadnému sloučení (Mahen byl členem obou) došlo pak formálně pod hlavičkou Ústředního spolku československých knihovníků a za Mahenova místopředsednictví až r. 1935. Mahenovo mnohostranné obětavé úsilí o naplňování jeho představy moderní knihovny, jak ji vyložil kupř. ve spise Nutnosti a možnosti veřejných knihoven (1925) nebo návodné Knížce o čtení praktickém (1924), ilustruje stať konkrétními doklady jeho činnosti publicistické, redakční a přednáškové.
Od r. 2012 byl pravidelným přispěvatelem Milíře díky svým impresionisticky laděným a fotografiemi provázeným úvahám ekolog, dokumentarista a výtvarník docent Jan Lacina. Podobný požitek získá čtenář jeho Mahenových krajin z pohledu krajinného ekologa. Vycházeje z postřehu sociologa Emanuela Chalupného o podmíněnosti lidské povahy prostředím, podle spisovatelova životního běhu jmenuje jednotlivé regiony, v nichž se on rád pohyboval, a klade si otázku, jaký právě k jejich přírodě měl vztah, respektive jak od té doby pod tlakem urbanizace svou biodiverzitu (pokud neměly to štěstí stát se chráněnou krajinnou oblastí, tak bohužel ponejvíce k horšímu) proměnily. S jistou nostalgií přitom cituje výstižné lyrické pasáže z několika Mahenových knížek, kde jsou konkrétně evokovány. Postupně tak přicházejí na řadu „fádní rovina“ autorova rodného Čáslavska, s romantickou lokalitou Máchova Máje sousedící severočeská Dubá, „květnaté a zpěvné“ Horňácko Bílých Karpat (Lacina právem obdivuje botanické znalosti tehdejšího mladého kantora), okolí Brna s Červeným kopcem, radikálními vodohospodářskými zásahy Nových Mlýnů těžce poznamenané území lužních lesů Dyjsko-svrateckého úvalu a Pálavy, Moravský kras, Žďárské vrchy, malířskými přáteli (Jan Kobzáň na „odrazišti bohů“ Soláni, František Hlavica na Kohútce) zabydlené Beskydy a Javorníky. Mahenovy názory se tu takřka stýkají s postoji současných ekologických aktivistů. Kéž bychom dnes všichni ctili závěrem citovaný apel z Rybářské knížky a chovali se k přírodě dostatečně gentlemansky…
Spíše badatelům nebo přípravě příležitostných expozic (především v autentickém prostředí Mahenova památníku, ale též např. v ulicích i tramvajích) je určen poslední příspěvek Fond Jiřího Mahena v Moravském zemském muzeu. Hana Kraflová tu (po připomenutí někdejší reprezentativní výstavy z přelomu let 1957 – 1958 Brno Jiřímu Mahenovi a tehdejšího založení literárního oddělení Muzea města Brna) detailně a přehledně „inventarizuje“ dary i nákupy rozšiřovaný fond, uložený dnes v Oddělení dějin literatury Uměnovědného muzea MZM. Čítá přes čtyři sta čísel rozličného druhu a je pro svou rozmanitost hojně využíván. Početně nejbohatší je Mahenem odeslaná korespondence různým adresátům (okolo 40 jednotek) a rukopisy spisovatelovy i dalších osob (např. svědectví knihovnického spolupracovníka M. K. Robuše) včetně agendy jubilejních akcí. Následuje soupis pestré škály příležitostných tisků (bibliografické brožury, výstavní katalogy, plakáty, pozvánky, divadelní afiše, scénáře, výstřižky z periodik atp.), pouze černobílých fotografií (Mahen v portrétech, na pracovištích, v rodinném soukromí či na domácích i zahraničních cestách, pohřeb, odhalení brněnského pomníku nebo provedení jeho her), výtvarných děl v originálech i fotoreprodukcích (akvarely, kresby, karikatury, medaile, plakety, prezentační panely) a konečně materiály audiovizuální (videozáznamy besed, gramodesky). Ojedinělé mahenovské dokumenty jsou uloženy také v tamtéž uchovávané pozůstalosti dalších osob (básník Dalibor Chalupa, amatérská sběratelka Jana Čechová aj.), resp. ve fondech jiných oddělení (Oddělení dějin divadla, Historické oddělení) MZM. To bohužel spravuje pouze část Mahenovy pozůstalosti: její většinu předala vdova Karla Mahenová Památníku národního písemnictví v Praze.
Brožuru, z jejíž žlutavé obálky hledí Mahenova tvář v černém „korzárském“ klobouku od Josefa Lady, uzavírají Summary, Jmenný rejstřík a Obsah.
Za jednotlivé stati jsou vhodně vkládány oživující stránky jejich náplň ilustrující: faksimile titulních i ostatních listů probíraných knih, novinových článků, dopisů, divadelních programů nebo letáků, snímky osobností, krajin a fotografií z inscenací, a zejména pak malá galerie (nejen) mahenovských karikatur počínaje Františkem Gellnerem, a to od výtvarníků Františka Bidla, Eduarda Miléna, Adolfa Hoffmeistera, Bohdana Laciny, Františka Hlavici, Jaroslava Krále a Antonína Pelce.
Pečlivějšímu čtenáři nevelké, ale obsahově hutné publikace (na grafickou úpravu dbala Ludmila Rybková) neujde – při zmíněném různě zodpovědném přístupu samotných autorů tuctu příspěvků – Poláčkovo redigující úsilí ve prospěch v jednotlivých partiích tematicky rozbíhavého sborníkového celku. Jsou dále děleny do nadpisy označených podkapitolek a zakončeny bibliograficky ujednoceným soupisem Pramenů nebo Literatury (ty nejdelší obsahují 34 a 35 položek, přičemž se mnohé dosud vydané tituly přirozeně tu a tam opakují); při námětové roztříštěnosti zůstává jejich rozsah proporčně vyvážený. U podobné „kolektivní monografie“ bychom však ocenili krátké medailonky s informací o profesním působení jejích tvůrců.
Knížka Jiří Mahen v množném čísle přináší do poměrně bohaté mahenovské literatury nový vítaný počin, v němž si „to své“ může najít laický i odborný čtenář.
Vít Závodský
Článek je výrazně rozšířenou a aktualizovanou úpravou příspěvku pro 24. číslo Zpravodaje Společnosti Jiřího Mahena Milíř.
