Nový život
Mohou nám Angličané závidět, že na rozdíl od nich si můžeme Shakespeara vychutnat v současné češtině?
O překlad do současné češtiny se zasloužily celé generace překladatelů, od Jindřichohradeckého anonyma z druhé poloviny 18. století přes Tyla, Sládka, Vrchlického až po plejádu autorů 20. století: Otokara Fischera, O. F. Bablera, E. A. Saudka, Aloyse Skoumala, Václava Renče, Jiřího Valju, Zdeňka Urbánka, Břetislava Hodka, Aloise Bejblíka, Milana Lukeše, Josefa Topola, Antonína Přidala a Jiřího Joska, z žijících překladatelů Olgu Walló a Martina Hilského, jenž jako jediný přeložil Shakespearovo dílo kompletně (vydala Academia, 2011). Soupis překladatelů je ovšem mnohem rozsáhlejší, má přes šedesát položek. Protože většina her slavného alžbětince má název tvořený jménem hlavního hrdiny, názvy všech překladů jsou stejné, jen někdy překladatelé volili jinou variantu názvů – například Jiří Josek má Dva kavalíry z Verony a Sen čarovné noci.
Někdy se překladatelé drží zavedeného názvu, i když je nepřesný či dokonce zcela jiný. Tak třeba Stendhalův román známe jako Červený a černý, i když správně by měl název znít Červená a černá. Nebo Hugův slavný román Bídníci (1862) setrvává u tohoto názvu (stejně i stejnojmenný muzikál) v celkem devíti různých překladech do češtiny, přestože se Marie Majerová snažila svým opakovaně vydávaným překladem z roku 1918 nastolit správnější název Ubožáci. Podobně je tomu s Tolstého epopejí Vojna a mír. Těžko bychom přijali jinou variantu tohoto názvu, který zavedl Vilém Mrštík ve svém rychlém a občas chybném překladu z roku 1890; i v novém překladu Viléma Sýkory a Tamary Sýkorové-Řezáčové (1959) zůstal název beze změny. Stejně tak tradičně přijímáme román Margaret Mitchellové jako Jih proti Severu, jak poprvé přeložila původní název Odváto větrem Jarmila Fastrová; stejný název ponechal i Zdeněk Hron v novém překladu (1991).
Naopak s novou variantou názvu spolu s novým překladem přišli například Ondřej Skovajsa a Hana Lundiaková, když zavedený překlad Stébel trávy Walta Whitmana pořízený Jiřím Kolářem a Zdeňkem Urbánkem nahradili svým překladem Listy trávy (Malvern 2018, dotisk 2023). Podobné překvapení přineslo nové vydání knihy Friedricha Nietzscheho Tak pravil Zarathustra, jak ho známe z překladu Otokara Fischera, přeložené Ráchel Vránovou pod názvem Zarathustra promluvil (Dauphin 2023), či věhlasné knihy Louise Ferdinanda Célina Cesta do hlubin noci (původně přeložené Jaroslavem Zaorálkem a nově pod názvem Cesta na konec noci Annou Kareninovou, Atlantis 2018) a románu Thomase Manna Kouzelný vrch (původně přeložili Jitka Fučíková, Berta Levitová, Pavel Levit a Jan Zahradníček) v novém překladu Vratislava Jiljího Slezáka pod názvem Čarovná hora (Mladá fronta 2016).
Z ruské literatury v poslední době zaujal nový pokus o překlad Majakovského. Půl století po úplném překladu Jiřího Taufera vydalo nakladatelství Academia pod názvem Poemy nový překlad šesti „intimních“ poem Vladimira Majakovského; jeho revoluční poemy mají následovat ve druhém svazku. Ale kdo ví, zda současná situace s válkou na Ukrajině nepovede ke ztrátě zájmu o sovětského básníka a k tomu, že se stane totéž, co s překlady Puškinova Evžena Oněgina: že další překlady, v tomto případě Olgy Maškové (1966) a Milana Dvořáka (1999) nepřekonají první překlad, tedy dílo Josefa Hory z roku 1937.
Jak je vidět, v poslední době se přímo roztrhl pytel s novými překlady zejména z německy a anglicky psané literatury.
Německá a rakouská poezie
Zásadním způsobem rozvíjí české čtenářské povědomí olomoucký básník, překladatel a pedagog Radek Malý (*1977), žák Ludvíka Kundery a znalec německého expresionismu, jehož podněty, mj. hru se slovy, uplatňuje i ve své poezii. Vydal například antologie tvůrců německého expresionismu Držíce v drzých držkách cigarety (2007) a Prokletí básníci německé poezie (2017), Slovo Stefana Georga (2016), Podzimní duše (2005) a Básně, Šebestián ve snu (2022) Georga Trakla, 77 šibenic (2020) Christiana Morgensterna, Malé lalulá (výběr básní Ch. Morgensterna, Joachima Ringelnatze, Hanse Carla Artmanna a Ernsta Jandla, 2014), antologii Hroby v povětří. Poezie Bukoviny (Rose Ausleänderova, Paul Celan a 27 dalších básníků, 2015), Černé vločky Paula Celana (2015) a mnoho jiných publikací.
Také další autoři v poslední době dodali nové překlady, například Tucet vzlyků Georga Heyma (Ivan Petlan, 2017), výbor Touha Maxe Broda (Zlata Kufnerová, 2021), Mříž hovorny. Růže Nikoho Paula Celana (Miloš Tomasco, 2015).
Nejvíc se překladatelé soustředili tradičně na Rilka a Morgensterna. Po Jiřím Grušovi (z roku 1999) nově přeložil Rilkovy Elegie z Duina brněnský literární vědec a pedagog Milan Suchomel spolu se Sonety Orfeovi (2017); ty už přeložil také Aleš Misař (2013). Rilkovy básně z let 1922–1926 pod názvem Neboť hvězd skákalo nespočet přeložil Miloš Kučera (2013).
Dlouhodobý zájem českých překladatelů o Morgensterna doložila už antologie Morgenstern v Čechách (21 proslulých básní ve 179 překladech 36 autorů, 1996). Od té doby přibyli další: 77 šibenic R. Malého doplnily v nakladatelství Vyšehrad na trilogii BUbásně (2021) a Praktičtí lidé (2022) dvojice Jana Pokojová a Jana Janula. A událostí roku se stal úplný překlad Morgensternovy groteskní lyriky v čele s prvním svazkem nazvaným Šibeniční písně. Jdu jen a. t. d. (Malvern 2023) v překladu Martina Haška. Kniha ohromuje nevídaným rozsahem a přesností překladu, ale nevím, zda se jí podaří nahradit už klasický překlad Josefa Hiršala. Například začátek básně Veliké lalulá, skrývající šachovou koncovku, zní takhle:
Hiršal: Kraklakvakve? Koranere! Hašek: Kroklowafei? Semememi!
Ksonsirýři – guelira: Seiokrontro – prafriplo:
Brifsi, bravsi; gutužere: Bifei, bafei: hualalemi:
gasti, dasti kra… quasti basti bo…
Lalu lalu lalu lalu la! Lalu lalu lalu lalu la!
Ze současných koryfejů německé poezie vyniká Hans Magnus Enzensberger. V poslední době vyšly jeho sbírky Historie mraků (Tomáš Kafka, 2010) a Mauzoleum (Nikola Mizerová a Pavel Novotný, 2020). A je dobré vzpomenout ještě sbírku Podle přírody především vynikajícího prozaika W. G. Sebalda (Tomáš Kafka, 2022).
Angloamerická poezie
má s tou německy psanou největší štěstí na nové překladatele, čímž jednoznačně trumfuje ostatní tradiční velké literatury – francouzskou, španělskou, italskou, polskou, severskou, jihoamerickou… Snad nejvíce překládanou velebásní vůbec je Havran Edgara Allana Poea z roku 1845, zdomácnělý u nás už od roku 1869 díky překladu V. K. Šembery, ale hlavně pak Jaroslava Vrchlického (1881, vydávaný dodnes – viz Edice Knihy Omega, 2022). V 19. století následovaly ještě překlady A. E. Mužíka a K. Dostála-Lutinova (a také J. Arbesa a J. Karáska ze Lvovic, ale ty jsou dle knihy Havran. Šestnáct českých překladů, Odeon 1985, dnes nezvěstné). Dvacátému století vévodí špičkový překlad Vítězslava Nezvala (1928), který se marně snažili překonat ve 30. letech O. F. Babler, Jiří Taufer a E. Stoklas, ve 40. letech D. Wagnerová, R. Havel, J. B. Čapek a K. Resler, v padesátých letech R. Černý a Ivan Slavík, v roce 1964 překladatel Baudelaira Svatopluk Kadlec a roku 1984 Alois Bejblík (oba posledně jmenovaní připravili k vydání zmíněnou antologii Havran. Šestnáct českých překladů). Ve 21. století se o překlad Havrana pokusili například Martin Kozák (2005), Václav Z. J. Pinkava a Tomáš Janko (oba 2008 pod správnějším názvem Krkavec), roku 2018 Barbora Pastyříková, nedávno i brněnský básník Ivan Petlan. A tak dál pokračují čeští překladatelé ve snaze najít co nejlepší ekvivalent Poeova refrénu Nevermore na cestě mezi Vrchlického Nikdy víc a Nezvalovým Víckrát ne.
V poslední době vysoce kvalitně pečuje o moderní poezii Edice angloamerických básníků nakladatelství Argo. Zatím vyšlo 10 svazků, rámuje je T. S. Eliot (1. svazek: Ćtyři kvartety, přeložil Martin Hilský, 2014, 10. svazek: Pustá země, přeložil Petr Onufer, 2022). Dále zde vyšly sbírky Allana Ginsberga Kvílení (Jan Zábrana, 2015) a Kaddiš a jiné básně (Jan Zábrana a Bob Hýsek, 2020), Jacka Kerouaca Kniha haiku (Petr Onufer, 2019). Sylvie Plathové Ariel (Jan Zábrana, 2017), Seamuse Heanneyho Lidský řetěz (Daniel Soukup, 2018). Teda Hughese Dopisy k narozeninám (Vanda Senko Ohnisková a Milan Ohnisko, 2021) a dvě knihy nedávné laureátky Nobelovy ceny Louise Glückové: Noc věrnosti a ctnosti (2017) a Zimní recepty, kolektiv autorů (2022, obě přeložila Tereza Marková-Vlášková). Tady se rýsuje nový a kvalitní nástupce Jana Zábrany, a to překladatel (mj. Josepha Conrada, Williama Faulknera, Dona DeLilla aj.), literární vědec a redaktor Petr Onufer (*1976), který v nakladatelství Argo vede Edici angloamerických autorů (AAA), Edici angloamerických básníků (AAB) a literárněkritickou edici Specula.
A ještě jeden hold vynikajícímu překladatelskému umění a mimořádnému dílu, které reprezentuje Anna Kareninová (*1954), překladatelka Apollinaira, Chara, Durasové, Sarrautové a několika dalších autorů, mezi nimiž vynikají L. F. Céline (sedm jeho románů), Milan Kundera (jeho francouzsky psaná díla) a Ezra Pound, jehož monumentální cyklus básní Cantos postupně překládá. Zatím vyšly v letech 2002–2017 svazky Cantos I–III a Cantos V. Kromě toho A. Kareninová proslula také jako překladatelka filmových titulků mnoha filmů slavných režisérů.
Můj Ferlinghetti
Budu s dovolením trochu osobní. Rok 1960 měl pro mě mimořádný význam: složil jsem maturitu, nastoupil jsem na brněnskou filozofickou fakultu – a zažil dva kulturní šoky díky skvělému časopisu Světová literatura, kde jsem se poprvé setkal s dílem Velimíra Chlebnikova (v překladu Jiřího Taufera) v čísle 3 a v čísle 4 pak s několika básněmi Lawrence Ferlinghettiho (v překladu Jana Zábrany). Byly to zážitky, které podstatným způsobem ovlivnily můj život (o Chlebnikovovi jsem napsal diplomovou práci). Celé dva roky jsem pak musel čekat, než v roce 1962 vyšla pod názvem Lunapark v hlavě tato slavná Ferlinghettiho sbírka (originál byl z roku 1958) a další autorovy básně ve výběru a překladu Jana Zábrany v nezapomenutelné edici současné zahraniční poezie Plamen v SNKLU Praha. Za další dva roky vyšla v Mladé frontě sbírka Startuji ze San Francisca a roku 1984 v Československém spisovateli (ve Zlatém fondu poezie v Klubu přátel poezie) výbor z Ferlinghettiho poezie pod názvem Čtu báseň která nekončí (sic!); obě knihy přeložil Jan Zábrana. A pak se tvorby sanfranciského básníka chopil Luboš Snížek. V nakladatelství Maťa vydal roku 2019 Ferlinghettiho sbírku Výlevy Nářky Smích, roku 2013 velký výbor z díla tohoto básníka řazeného k beat generation (i s reprodukcemi jeho kreseb a obrazů) nazvaný Ve snu ve snu snil jsem sen (kde Lunapark v hlavě a mnoho dalších básní je ještě v překladu Jana Zábrany) a konečně roku 2023 svůj nový překlad Lunaparku v hlavě. Stalo se tak šedesát let po Zábranovi, který „/n/ěkdy tzv. přitlačil na pilu, jindy přidal o něco více skepse, ale nikdy na úkor smyslu Ferlinghettiho poezie. Jistě, najdou se pasáže, které jsou v originálu jinak než v Zábranově překladu, ale to je třeba přičíst nemožnosti si spoustu údajů ověřit – Google tehdy neexistoval,“ píše v doslovu Snížek. (Rozdíl mezi oběma překlady je patrný např. v 11. básni – Raněná divočina Morrise Gravese –, kde se vyskytuje několik druhů ptáků, jež každý z překladatelů pojmenoval jinak.)
A ještě jedna vzpomínka: Roku 1960 můj otec za mého nadšeného souhlasu zakoupil psací stroj a já jsem se učil na něm psát – přepisováním Lunaparku v hlavě. Dodnes ten „výtisk“ opatruji jako oko v hlavě, zvláště poté, co mi ho můj přítel dal Ferlinghettimu podepsat při jeho návštěvě Prahy. Na titulní straně se skví autorův přípis „Ferlinghetti Praha ´98“, jakoby v podobě run vyřezaný do tenkého průklepového papíru. Podle přítelových slov prý byl básník z té předatlované knížky nadšený.
To vše považuji za dostatečný důvod pro tvrzení, že k novým překladům Whitmanových Listů trávy (2018 a 2023) a Eliotovy Pusté země (2022) se druží i třetí zásadní dílo – Ferlinghettiho Lunapark v hlavě (2023), kterému vdechl nový život Libor Snížek.
