Otec je hra vážná vyznívající optimisticky
K premiéře na Činoherní scéně Městského divadla Brno
Na některé divadelní hry někteří lidé nepůjdou, protože si vytvořili představu o jejich obsahu na základě kusých, velestručných informací ať už z médií nebo od známých či kamarádů. Přitom se ocitají v omylu, protože takové hry sice ano, jsou o nepříjemném tématu, ale vyznívají zcela jinak, než si jednostranně ovlivněný člověk představuje. V Brně máme v současné době takové hry dvě. V činohře Národního divadla Brno jsou to Vlastenci britského dramatika Petera Morgana (premiéra 10. ledna 2025, viz recenzi na tomto webu) a nejnověji inscenace Otec na Činoherní scéně Městského divadla Brno, premiéry byly 5. a 6. dubna 2025.
K první jmenované inscenaci v brněnském Národním se obecně proslýchalo, že je o (ruském prezidentovi Vladimiru) Putinovi. Rozhodně více lidem než mám prstů na obou rukou jsem vysvětloval, že Putin sice na jevišti je, nikoli v hlavní roli, ale hra se zabývá především absurdní situací v Rusku v souvislosti s řáděním oligarchů… Je neobyčejně zajímavá a poučná.
Hra francouzského dramatika Floriana Zellera Otec je něco zcela jiného a také velmi zajímavá. Mnohé lidi bohužel trochu děsí obsah – hlavním hrdinou je starší muž s nemocí zvanou Alzheimer. „Máme to doma, je to hrozné, nechci to vidět ještě na jevišti,“ slyšel jsem od těch, kteří se starají o dědečka, otce, tetu. Právě takoví lidé by ale měli vědět, že hra nikoho nestraší, je naopak velmi lidská, nedělá si z takto postižených pacientů nebo jejich pečovatelů legraci. Je deklarovaná jako tragická fraška, což není čistý oxymóron, vždyť nepříjemnou nemoc tady autor snoubí s nečekanými zápletkami někdy komicky laděnými. Hlavní postava, Otec dospělé dcery, se zcela očekávaně zaplétá do svých představ, což ovšem zkušený dramatik dovede skvěle zauzlit a vypointovat.
Jan Mazák je členem městského divadla už dvě desetiletí a cítí se tam velmi spokojen, jak říká v rozhovoru v programové brožuře. Tady vytváří jednu ze svých nejlepších rolí. Je napsaná na tělo výrazným hereckým osobnostem. V Česku v ní excelovali mj. Jan Vlasák v pražském divadle Rokoko (2017) a zvěčnělý Norbert Lichý v ostravském Divadle Petra Bezruče (2023, herec zemřel v lednu 2024). Městské divadlo Brno uvádí tuto hru jako sedmé v Česku, v překladu Michala Zahálky. Jak novinářům před premiérou Jan Mazák řekl, neviděl a ani se zatím nechce podívat na úspěšný stejnojmenný film z roku 2020 režírovaný samotným autorem a v hlavní roli s Anthony Hopkinsem, aby nebyl ovlivněn. Jan Mazák je skutečně svůj, oceňuje práci režiséra Petra Gazdíka, že není příliš svazován jeho představami. Samotnou nemoc herec naprosto věrohodně vystihuje. Společně s autorem šálí diváky, kteří v určitých momentech nevědí, zdali mluví vážně, nebo z polohy omezeně fungujícího mozku, tedy že si představuje zcela jinou skutečnost, než která je kolem něj. Svým sonorním barytonem se Mazák přesvědčivě zlobí, třeba když odmítá ošetřovatelku nebo je najednou udiven, s kým že to mluví. Vystihuje všechny odlišné polohy takto nemocného, pochvalu zaslouží i režisér za nápady. Hned v úvodu slyšíme nepříjemné pískání jakoby v uších, divák se tak rychle ocitá ve světě nemocných. Řekněme rovnou, že komických situací není v Otci mnoho, smích z hlediště zaznívá méně než v čistokrevných fraškách třeba Feydeaua. Ale Otec André a všech dalších pět postav umožňují vidět mnohdy až absurdní situace jejich očima. To je snad největší přínos této hry.
Alena Antalová v roli Anne, dcery titulní postavy, se chová příkladně, jak se k pacientům s Alzheimerem patří. Snaží se vžívat do otcových pocitů, zároveň však prožívá těžké chvíle při jeho „vybočování“ z reality. „Je křehká a milující, divákům ukazuje hranici mezi obětavostí a vlastním zdravím,“ napsala na web I-divadlo divačka Ivetta. Pro Otce je Dcera nejdůležitější postavou, jejich dialogy na jevišti jsou pro diváka lahůdkou. Děj gradují i ostatní: Žena v podání Evy Jedličkové (Otec ji někdy zamění za Dceru, plete si i ostatní), také Muž ztělesněný dominantním Viktorem Skálou a Pierre, jehož dobře vystihuje Milan Němec. Oba pánové se nenávistně vyjádří neočekávaně přímo Otci, každý zvlášť a každý stejně. Nevíme, jestli to skutečně řekli, nebo je to jen představa nemocného. Takových momentů k přemýšlení nabízí autor více. Sympatickou postavu ošetřovatelky Laury podává Kristýna Daňhelová, kterou známe z náročných rolí v muzikálech. Dokazuje, že umí i činohru. Eva Jedličková má s Otcem poslední dojemný výstup, kdy se nemocný, již v jiném prostředí, bez klavíru, vrací do dětství, k mamince…
Režisér Petr Gazdík (také autor inscenační úpravy společně s dramaturgyní Klárou Latzkovou) připsal ještě jednu postavu označenou On. Je to němá role, ale ne docela, protože On je klavírista sedící za stolem, v němž je uložen a diváky neviděn elektrický klavír, na kterém improvizuje skvělý hudebník, tedy On, Tony Marko. Režisér si Ho představuje „jako jisté alter ego otce, kotvu, která ho z posledních sil drží v životě, který znal dřív“. Divák ovšem klavíristu vnímá především jako ilustrátora některých vyhrocenějších dialogů (tišší preludování) a spojovatele jednotlivých scén hlasitější jazzovou improvizací. Na příjemné scénické hudbě se podíleli klavírista s režisérem. Scénu zvolil Emil Konečný střízlivou, jednoduchou, vystihující podstatu hry. Příjemný je pohled oknem na Eiffelovu věž. Kostýmy navrhla Eliška Lupačová Ondráčková současné, je to přece hra o nás, o naší době. Jsou méně i více nápadné, milovníci módy si nicméně přijdou na své.
Ve prospěch hry Otec z roku 2012 mluví řada vysokých ocenění. Ve Francii získal autor Florian Zeller nejprestižnější Cenu Molière za nejlepší hru, úspěchy byly též ve Velké Británii, v USA, Brazílii, Austrálii, v Japonsku. Například deník The Guardian ji označil ze nejoceňovanější hru desetiletí. Otce také proslavil zmíněný film ověnčený dvěma Oscary. Spoustu podrobností a souvislostí přináší, jako obvykle, skvěle vypravená programová brožura k představení.
