Pro malé i velké návštěvníky aneb Cirkus Alex zavítal do Brna
Proč mám Brno rád
Když jsem u nás vedle Univerzitního kampusu uviděl známě šapitó cirkusu a po celém sídlišti upoutávky k návštěvě cirkusu, neměl jsem tzv. „ stání“, dá se tomu říct „ dětský sen“.
Začal ve mně vrtat ten malý čertík, jak se do cirkusu dostat po xxx letech a nasát tu správnou vůni cirkusového varieté a manéže. V mých představách to znamenalo klauny, koně, artisty na visutých lanech , provazolezce a mnoho dalšího. Tak dlouho to se mnou „šilo“, že jsem si nakonec lístek do cirkusu koupil.
V neděli jsem již takřka půl hodiny stál spolu s dalšími návštěvníky a čekal až se otevře vchod a budeme moci vstoupit dovnitř.
Po malé chvíli se tak stalo. Již jenom když jsem spatřil tu cirkusovou manéž, se ve mně prudily opět další vzpomínky na mé mladí. Vzpomínky, jak jsme seděli s babičkou a s mojí maminkou na sedadlech pod cirkusovým šapitó. Já čekal, stejně jako dnes v neděli ta spousta dětí, s rozzářenými očky, a čekali jsme, kdy to začne.
Přesně v 16 hodin. Do manéže vstoupil jako první klaun, který nás diváky bavil celé odpoledne.
K jeho povedeným kouskům patřilo vyhazování balonků pod střechu šapitó a vždy jej chytil do kyblíku, který měl v ruce. Jak to dělal, když mu házeli míčky i návštěvníci nevím, a asi na to už nepřijdu.
Po něm přiběhl artista z Afriky, vynikající skokan, mnoho přemetů. Vystoupil ještě jednou, kdy nejprve skákal nad zažehnutým ohněm a pak si nechal postupně snižovat výšku a odvážil se pod tyčí se zapáleným ohněm i proplazit na druhou stranu, kde už jinak nešlo.
To další. Kdo to neviděl, neuvěří.
Malá gymnastka, které snad nemohlo být víc jako kolem šesti roků, předváděla tak náročné gymnastické cviky, že jsme jí všichni a hlavně my, věkem pokročilí záviděli, jak umí protáhnout své tělo; harmonie, mládí ducha i těla. Opravdu jí mohla závidět nejedna sportovní gymnastka.
Po ní přišla další artistka, která již začala naplňovat mé představy o cirkuse. V kruhu vysoko u stropu šapitó, často zavěšena jen na svých nohách, a dokonce jednou i jen na svých zádech předváděla tak náročné vystoupení, že často mi chodil onen pověstný „strach po zádech“. Pak malá přehlídka koní, na kterých se po jejich vystoupeních mohly všechny děti svézt. A že jich bylo!
Já to mohu pro vás jen popsat, ale já stále vidím a dlouho budu vidět rozzářené oči dětí, když je rodiče doprovodili k manéži a dva artisté jim pomáhali do sedla. Koně pomalými klidnými kroky pochodovali kolem manéže. Možná to byl pro děti nejen také splněný dětský sen, ale i prvý kontakt s koněm a v některých to možná zůstane.
Po přestávce do manéže přišel opět klaun, který provedl s několika náhodně vybranými návštěvníky kousek, o kterém by mohla fyzika vyprávět. Vybral si čtyři návštěvníky, které svým klaunskými kousky postupně přivedl doprostřed manéže, posadil je na čtyři sedačky, uspořádal tak, aby mohli ležet hlavou jeden druhému v klíně s nataženýma nohama, a až byli takto do sebe zaklesnuti všichni čtyři, oddělal pod nimi sedačky. Všichni včetně mě měli vypoulené oči. Ti čtyři byli bez podpory ve stavu beztíže, jak to vídáme v kosmických raketách. Klaun do nich zkoušel jemně píchat prstem, ale oni drželi. Toto jsem opravdu svým rozumem nedokázal pochopit.
Klaun je tam ale nenechal „na věky“. Nakonec jim pomohl všem „na zem“ a mohli se vrátit na svá místa.
To již vystoupení artistů gradovalo. Nejprve opravdu přišel, ten mnou očekávaný provazochodec.
Začal nejprve zvolna kráčet po laně, několik metrů nad zemí. Ale to byl jen začátek. Když začal na laně jezdit s kolem a tyčí na vyrovnání rovnováhy, už se nám všem začal svírat žaludek. Alespoň mně, nevím, co na to děti. Vyvrcholením této části jeho vystoupení bylo, když si na hlavu dal černou kapuci a přejel s kolem na druhou stranu. To ale nebylo všechno. Vzal si ještě stoličku, kterou dal na tyč a začal s ní opět jezdit. Uprostřed lana si ji dal na kolo a přejel na druhou stranu. Vyvrcholením jeho vystoupení bylo, když si opět na hlavu dal černou kapuci a dokázal v této sestavě dojet na druhou stranu.
To ale nebylo všechno. Čekalo nás „kolo smrti“. Tomu odpovídala i náročná technická příprava
manéže a rekvizit – dá-li se to tak ještě nazvat. Dvou obrovských drátěných kol, která se kyvadlově houpala.
Paní principálka nás všechny upozornila, že se jedná opravdu jen o ojedinělé a nebezpečné vystoupení, které jim ale přináší úspěch na celém světě.
A mohli jsme začít. Nejprve do jednoho kola vkročil jeden artista, který jej chůzí po vnitřku kola rozhoupal, druhé kolo se točilo v protipohybu s ním. Bylo ještě prázdné. Když už byla kola roztočená, skočil do jednoho z nich druhý artista a pomáhal tomu druhém obě kola roztočit do velké rychlosti.
Ten co právě naskočil, dokázal v této velké rychlosti vyskočit nahoru na roztočené kolo. Vrcholem všeho bylo, jak na tomto roztočeném kole přeskočil švihadlo. Emoce bouřily ve všech, ve mně určitě, a což teprve u dětí, které ještě nemohly pochopit fyzikální zákony, tak jako já. Přesto jsem byl po celou dobu bez dechu.
Opravdu napětí u nás všech až do konce. Do chvíle, když se artista dostal v pořádku zpátky odtud na zem manéže.
Mohu poděkovat všem umělcům artistům z cirkusu ALEX. Za to, že nám připravili nádhernou podívanou po dobu dvou hodin.
Po tuto dobu jsem se přenesl opravdu do svého dětství. Trvalo mi dlouho, když už jsem byl doma, než jsem se zase vrátil zpátky na zem.
Vzpomínky zůstanou, doufám, že ne zase na těch xxx let. A že se do cirkusu opět brzy tentokrát s mými vnoučaty vrátím.
Možná, že právě do cirkusu ALEX.
Pro tu možnost zajít do cirkusu, úplně vypnout v manéži na dvě hodiny, a potom i několik doma.
Mám Brno rád
