Setkání s prezidentem
Petr Pavel přijal pamětníky srpnových událostí z roku 1968
Od 21. srpna 1968 uběhlo 45 let a pokaždé v ten černý výroční den (a nejen tehdy) si připomínám, co jsme tehdy a celý následující týden v suterénním studiu Rozhlasu města Brna na Nové radnici dělali a prožívali.
Nebyli jsme žádní hrdinové – já jako redaktorka, dva technici a dva hlasatelé. Dělali jsme prostě svou práci jak nejlépe jsme uměli, a věřili, že má smysl. O rizicích jsme věděli, jen jsme si je nepřipouštěli. Někdy se tomu říká svědomí nebo přesvědčení, pro nás to byla přirozená věc. Následky jsme si pak samozřejmě nesli.
Takových nás byly v republice tisíce. Dožili jsme se i příznivého obratu poměrů a ještě si ho i užili. A teď jsou z nás pamětníci. Kromě období těch výročí už naše osudy málokoho zajímají a je to vlastně v pořádku. Jen jejich příčina je důležitou součástí naší historie, ta se zapomenout nesmí. Pečuje o to mimo jiných instituce Paměť národa a ta zaznamenává i jednotlivé příběhy lidí, kteří prožili a pamatují si velké i drobné dějinné události, kterých je naše historie plná a z nichž se vlastně skládá její obraz.
Jeden z nich, přímý účastník událostí 21. srpna 1968, navrhl panu prezidentovi, že by bylo docela vhodné se s některými z nás setkat. Myšlenka našla empatického adresáta a tak šest z nás pamětníků bylo pozváno na setkání s panem prezidentem Pavlem. Uskutečnilo se přesně 21. srpna 2023 docela příhodně v prostorách Armádního muzea v Praze na Žižkově.
Samozřejmě jsme to pociťovali jako čest a uznání, ale byla to událost nesmírně příjemná v srdečné a bezprostřední atmosféře (viz druhý snímek). Pan prezident se posadil mezi nás a upřímně se zajímal o naše příběhy. Někteří z nás byli také rozhlasáci, iniciátor setkání zase inkasoval v srpnu ´68 několikanásobný průstřel hrudníku a následky si nese dodnes, tehdejší zdravotník pak vyprávěl, jak byl nucen selektovat mezi zraněnými ty bez naděje a ty co naději na přežití po zásahu „spojeneckou“kulkou měli. No a my z rozhlasu jsme měli taky o čem povídat. Pan prezident se hodně vyptával a po oficiálním fotografování šel s námi ještě posedět na malé občerstvení (dal si pivo) a povídalo se dál. Nějak nám nepřišlo, že je zrovna takové vedro. Ale pak pana prezidenta odvolali k dalším povinnostem. Po chvíli povídání a výměně adres jsme se rozešli taky. S pocitem, že jsme se setkali nejen s hlavou státu, tu hrdost jsme si uchovali v soukromí, ale se srdečným a empatickým člověkem, vítanou změnou po dobách uplynulých.
