Slova, slova, jsou to jenom slova…
Svět se proměňuje stále rychleji, v řadě oblastí zaostává odborník, natož laik. Nerozumím-li něčemu, snadná pomoc, obrátím se o radu. Ouha, ale kam? Zdánlivou spásu nabízí internet, tedy pokud se nemění ve SPINTERNET.
Veřejný prostor zaplňují, nejnověji prostřednictvím virtuálních a sociálních sítí, nové termíny. Patří mezi ně i slovo spin – spindoktor, spinovat, spinternet… Jeho základ pochází z angličtiny a nese význam rotace, otáčení, kroucení. Do českého jazyka vstoupilo již dříve, dokonce opakovaně. Nejprve v podobě stolně tenisového termínu topspin (falšovaný spodní úder se svrchní rotaci – viz heslo výkladového slovníku cizích slov). Druhou vlnu reprezentuje rovněž již zdomácnělé spinning, pojmenovávající aktivní práci na rotopedu. Třetí podání, řečeno sportovně, nyní souvisí se spinováním informací. Tedy s jejich emitováním (cíleným vypouštěním) do veřejného prostoru, ovšem v „cinknuté“ podobě. Ono hráčské či karetní „cinknutí“ se odehrává zejména v kontextu, který daná informace (fakt) dostává, a to jak v časové, tak významové rovině.
Vrátíme-li se k tenisové hře, vybavíme si falšovaný úder, jehož cílem je překvapit, zaskočit a zmást soupeře na druhé straně kurtu. Spinovaná informace nemá takto jednoznačný cíl. Adresátem totiž není konkrétní jednotlivec, ale veřejnost s přístupem ke zvolenému nosiči dané spininformace. Ona „přidaná hodnota“ v podobě rotace, pootočení, falše, neurčitého nebo zamlženého vyznění vždy působí v něčí prospěch. Od konkrétního politika, strany, podnikatele, firmy, případně jinak definované skupiny, až po vládu, zemi nebo společenství států.
Nikoli náhodou nacházíme řadu shodných znaků se skrytou nebo klamavou reklamou. A co je důležité, v naznačených souvislostech se až dosud pohybujeme téměř výhradně v masmediálním prostředí (sféra hromadných sdělovacích prostředků). Před listopadem 1989 fungoval nad „sdělováky“ státní (rozuměj stranický) dohled. Fakticky se jednalo o cenzuru, vykonávanou prostřednictvím FUTI a ČUTI (Federální – Český úřad pro tisk a informace), institucemi tehdejšího ministerstva vnitra. Po revoluci zanikla nejprve cenzura a posléze téměř zcela také monopol hromadných sdělovacích prostředků, což je spjato s rozvojem internetu a následným boomem sociálních sítí.
Snaha politiků ovládat sdělovací prostředky však ani v tuzemsku nezmizela. Přinesla legendární televizní krizi na přelomu let 2000 a 2001 i úzce související „cinknuté“ jmenování členů mediálních rad veřejnoprávních sdělovacích prostředků (ČT, ČRo a ČTK), jehož se sněmovna úporně a trvale odmítá vzdát. Oba uvedené příklady reprezentují složité a ze samé své podstaty zastřené vazby a vztahy mezi politiky a medii. Tato mocenská symbióza je ovšem nezbytná. Bez ní dobře nemůže fungovat systém zastupitelské demokracie, ale na straně druhé ani mediální scéna, odrážející a současně utvářející politiku. Kdo koho kontroluje, ve smyslu demokratické dělby moci, není často možné s jistotou určit. Politici zastupují zájmy části mediálních koncernů, aby si zajistili lepší možnost sebeprezentace. Zároveň brojí proti jiným, které jsou vůči nim méně shovívavé. Nadstranický titul může stranit konkrétnímu politikovi i s cílem svézt se na jeho momentální popularitě v zájmu zvýšení prodejnosti a zhodnocení vlastního reklamního prostoru. Kolotoč a koloběh tak nesnadno analyzovatelný… Média vlastněná konkrétními politiky (Berlusconi, Schwarzenberg, Babiš) z výše uvedeného rámce nevyčnívají, jakkoli obvykle proponují, že svému majiteli zvlášť nestraní. V minulé společenskoekonomické formaci se v takové souvislosti hovořilo o autocenzuře.
Daleko zásadnější roli sehrává anonymita tzv. nových médií, spjatých s internetem a sociálními sítěmi. Podstatná část jejich obsahu dostává podobu přitažlivých, a proto vzápětí liniově šířených sdělení. Vždy a zásadně přitom schází zdroj a původ dané informace, kterou si proto její příjemce nemůže nijak ověřit. Nezbývá, než ji konfrontovat s vlastní předchozí zkušeností či jinými poznatky. To ovšem předpokládá aktivní přístup respondenta ke každé nové skutečnosti nebo informaci. Což, žel, dosud není předmětem elementární mediální výchovy.
Psát nebo nepsat o konkrétní události? Zařadit ji do kontextu, přidat „story“ (příběh nějakého konkrétního člověka) nebo se věnovat něčemu zdánlivě nesouvisejícímu… Dilema, které denně řeší editor každého sdělovacího média. Občas přitom nalezne na své obrazovce nabídku k usnadnění svého rozhodování. Jen málokdy bývá pravdivě signována „odesílatel: spindoktor X. Y.“. Ale ruku na srdce, i takový editor je omylný člověk, tu a tam podléhající pokušení, okouzlení či jiné motivaci. Vždyť konec konců nejde o život, jsou to jenom slova.
