Smůla
V roce 2022 vyšla v překladu Kateřiny Ritterové sbírka Tulák portugalského básníka Joãa Luíse Barreta Guimarãese (*1967). Jednou z dvaačtyřiceti tamních básní je Žalozpěv o smůle (Litanio ao azar):
Nikdo nechce o smůle ani slyšet. Všichni / se k ní obracejí zády (vycházejí / pravou nohou / klepou / na dřevo / nedívají se do rozbitých zrcadel). Všichni / lidé / dělají / že ji nikdy / nepotkali (nikdy neztratili klíče / neměli skvrnu na kravatě / vítr jim neobrátil deštník). Nikdo se k ní ani nepřiblíží / (vyhýbají se černým kočkám) člověku / je až líto vidět smůlu tak samotnou / (jak sedí pod schody) ponechanou jen / svému štěstí.
Portugalská smůla má tedy štěstí, ale utápí se v samotě. Jinak si nemá s tou českou co vyčítat. Nám se smůla lepí na paty – doslova, neboť jde o černou lesklou hmotu (pryskyřici) získanou ze dřeva, z čehož vznikl přenesený význam: nezdar, nedostatek štěstí, zkrátka pech (19. st.), z německého Pech, tj. smůla též v obou významech, přičemž ten druhý je z jidiš (pechus – nedostatek, bída). Z pechu byla odvozena slova pechar, pecháček (neštěstí, smůla), pechař, pechfógl (smolař) a pešek (kromě stejného významu má ještě další: obušek, výpověď ze zaměstnání a v hantecu menstruační vložka). Stejného původu bylo i staroslověnské slovo pьkъlъ (smůla, dehet), z něhož byl odvozen význam peklo (14. st.) – na základě představy, že hříšníci tam trpí v kotlech s vroucí smůlou. Jako zajímavost lze uvést, že osobní jména Pech, Pecha, Pešek atp. jsou varianty jména Petr (latinsky Petrus – skála), nikoli přejímky a odvozeniny německého výrazu Pech.
Slovo smůla (14. st.) je z praslovanského smola (od základu smel-, tedy pomalu hořet doutnat, pálit – protože se získávala pálením dřeva v milířích). Se smůlou bylo spojováno i chytání ptáků na vějičku (což byla větvička potřená smůlou; na tu se ptáci přilepili a smůla jim potřísnila peří), a později i ševcovské řemeslo. Ve středověku byla smůla hojně využívána ve vojenství: obránci lili vařící smůlu na obléhatele a ti zase na obléhané vrhali hořící smolné věnce ze slámy napuštěné smůlou. Lehčím typem brnění byl tehdy smolník či smolák, tlustý prošívaný kabát napuštěný smolou. Stejně se zvala dutina v jehličnanech zaplněná smolou nebo taky smolná louč; té či pochodni se také říkalo smolnice. Smolina či smolák byl název smolného dřeva, přičemž druhý výraz označoval též vysmolený džbán a také druh brouka cizopasícího na dřevinách. Smolnička byla malá louč, případně luční bylina s lepkavou lodyhou, smolek je název sklovité vyvřeliny se smolným leskem a smolka je název smolné třísky, obsahu střev novorozených savců, nebo označení krávy či koně, kteří svým zabarvením připomínají smůlu. Smolařem byl původně zván zpracovatel smůly, později pak ten, kdo má smůlu. No a do rodiny patří i smolinec – uranová ruda – a Smolíček pacholíček, jehož spolu s jelenem se zlatými parohy a jezinkami/jeskyňkami uvedla do známých českých pohádek Božena Němcová.
Ovšem ne každý, kdo se jakkoli provinil, měl svého zachránce v podobě jelena se zlatými parohy (což je dědic keltského boha Cernuna z pohanských dob). Takže když měl smůlu a chytili ho, musel se podvolit světské spravedlnosti. Popisy výslechů včetně mučení, záznamy výpovědí zločinců a o provedených exekucích byly úředně zpracovány v tak zvaných Smolných knihách (někdy se jim říkalo také černé, popravčí nebo krevní knihy), které byly u soudu vedeny zhruba od 16. století až do třetí čtvrtiny 18. století, kdy je Marie Terezie zrušila – samozřejmě společně s právem útrpným.
Je to lepivé, hořlavé, černé. Co je to?
Odpověď dobře znali naši středověcí předkové: byla to smóla a její zdroj pryskyřicě, novočesky pryskyřice (14. st.), tedy organická hmota vytékající z poraněné kůry stromů. Smůla se získávala právě žíháním pryskyřice (ze staročeského pryskýř, tj.puchýř, vřed, od prýskati, tj. prudce odletovat, stříkat). V 17. st. se objevilo synonymum pryskyřice: živice, odvozené ze živičný – od žít, živý (protože tato hmota zacelovala poranění stromů).
Vedle slov významově blízkých smůle, jako nezdar, nehoda, neštěstí, havárie, bouračka, porážka či katastrofa, se postupně objevovala slova, která nahrazovala smůlu v jejím původním, nepřeneseném významu, a to na základě její lepivosti: klovatina neboli rostlinná guma, což je výtok z kmenů peckovin(19. st., ze slov klejovatý, klovatý od staročeského klí, klíh – lepidlo živočišného původu), balzám, což je druh vonné živice (14. st., z latinského balsamum – balzámový keř, a to přejato ze semitských jazyků), benzoin, sušená pryskyřice z poškozených stromů či keřů rodu Styrax čili Sturač, která odrazuje býložravce (19. st., z latinského benzoe – vonná tropická pryskyřice; převzato z arabštiny), a kopál (19. st.), pryskyřice ze stromů rodu Kopaiva; používá se k výrobě laků, fermeží a v malířství.
Jak se smůle bránit?
Všechny uvedené druhy pryskyřic ulpívají pevně na podkladu a lze se jich zbavit s pomocí másla, vepřového sádla, popřípadě slivovice. Nás však zajímá smůla v přeneseném smyslu, kterou máme, která se nám lepí na paty, ale která se nám může protrhnout, což se může stát i tomu, kdo má smolu na gaťách (sedí jako přilepený, nechce se mu odejít).
Má-li někdo zrovna smolný den, což se zhusta přiházívá v pátek třináctého, a to hlavně zrozencům ve znamení Berana a Býka, měl by pečlivě prozkoumat svoje okolí, protože smůlu nosí například ta skutečnost, že se v domě stalo v minulosti velké neštěstí, závažný zločin, nebo v něm bývalí obyvatelé provozovali okultismus či na dům uvalil kletbu. Zdrojem špatné energie jsou také staré, rozbité věci, vycpaná zvířata, umělé květiny, dary od nepřátel. To vše je nutno odstranit a negativní energii vyhnat pomocí soli, vykuřovadel (například pálením pryskyřice, kůry i dřeva ze Styraxu, což uklidňuje nervy, odstraňuje stres i bolesti hlavy a zahání noční můry), případně rozmístěním ochranných symbolů, jako jsou Strom života, Anch (Nilský kříž), Ruka Fátimy (či Marie), Hermova (nebo Merkurova) hůl, Horovo oko, Lotosový květ, Jin a jang, případně Pentagram či Pentakl (jejich přehled uvádí již po léta na zadní straně časopis Spirit), pomohou prý též runeskripty složené ze starých slovanských run i další symboly.
Měli to už naši předkové dobře promyšlené, ostatně i v naší době mají mnoho následovníků. Těm výborně nahrávají zarytí šiřitelé hoaxů, spamů a konspiračních teorií, kteří často přímo vydírají příjemce svých mailů pohrůžkou typu „Když to nepošleš deseti dalším lidem, budeš mít 13 let smůlu!“. A kdo by chtěl tak dlouho „chodit po černejch klávesách“? Ledaže by se pak mohl vymlouvat, že kvůli trvalé smůle nemůže nic dělat, jako princ z filmové pohádky O princi, který měl smůlu, natočené roku 1989 (jak příznačné!) režisérem Petrem Obdržálkem podle scénáře Zdeny Brunclíkové.
Inu, každej svýho štěstí strojvedoucím, jak praví novodobé přísloví.
