Snadno a rychle – ve Slavkově
Jede Kudrna jede do Brna
veze novinky až od Vyškova
Chytrý bude kluk jak docentů pluk
čilý samouk z topolanských luk
Až k nám z Vyškova přijde do Brna
kéž si tu ten kluk rozum zachová
Ve dřevě že suk zatím je mu fuk
ještě nedýchá ten brněnský vzduch
zpívá duše folkové kapely Bokomara Luboš Javůrek. Doprovází sudičky, které určují osud právě zrozeného Františka, divného fógla…(ptáčka, pro ty, kdož neholdují brněnskému hantecu…)
Text této i všech dalších písní, ostatně i celou hru, kde ony písně znějí, napsal Jaroslav Štěpaník, psycholog, pedagog, autor mnoha fejetonů z brněnského prostředí, kdysi též redaktor Svobodného slova a nyní článků v internetových novinách jihomoravských novinářů…
Ta hra se jmenuje František aneb „Divné fógl.“
Nastudoval ji a v závěru května tohoto roku sehrál Divadelní spolek Slavkov u Brna, slavkovští ochotníci. Než se hra dostala na jeviště, uplynulo pět let od jejího vzniku. Což v dějinách souboru není nic nového, zažil mnohá protivenství a hiáty (hiát, pojem užívaný zejména v geologii, značící přeryv ve vývoji geologických vrstev). Slavkovští ochotníci existují už 156 let – 23. dubna roku 1867 uvedli Klicperovy jednoaktovky Libušin soud a Ptáčník. Představení sehráli slavkovští studenti, kteří čistý výnos věnovali ve prospěch chudých žáků, píše se v tehdejších novinách. Současný Divadelní spolek Slavkov u Brna odvíjí svou existenci od dětského souboru, který vznikl v lednu 2001 pod názvem Farní divadlo Simsala Bim. Nyní čítá okolo čtyřiceti členů všech věkových kategorií a uvádí několik nových her ročně. Doma hrají v Klubu Bonaparte, nabízejí divadelní zájezdy do blízkého i širšího okolí, hrají v divadelních sálech, v klubech, i sálech hostinských. V divadelní kavárně, která vznikla v bývalém farním sále, působí jejich divadlo poesie.
Kdo byl Divné pták?
František, aneb „Divné fógl“ je hra o Františku Vymazalovi (6. 11. 1841 — 6. 4. 1917). Byl rodákem z Topolan u Vyškova a život prožil v Brně. Byl to samouk, soukromý učenec, polyglot, osobitý myslitel bez oficiálně uznávaného vzdělání, starý mládenec, podivín… Byl korektorem v několika brněnských novinách a autorem oblíbených jazykových příruček Snadno a rychle. Byly založeny na praktickém osvojení jednouchých vět ze života a tak i nenásilném seznámení s gramatikou. Rozsahem svých zájmů a vědomostí může vzdáleně připomínat Járu Cimrmana pražských autorů, Svěráka a Smoljaka. Na rozdíl od něj je František Vymazal skutečný, a na počátku dvacátého století bylo v rozvíjejících se kruzích podnikatelských, obchodních, technických i řemeslnických téměř společenskou nutností vlastnit některou z jazykových učebnic z cyklu Snadno a rychle. Cyklus pokrýval prakticky všechny známé jazyky: angličtinu, bulharštinu, francouzštinu, hebrejštinu, chorvatštinu, latinu, litevštinu, maďarštinu, němčinu, romštinu, ruštinu, rumunštinu, řečtinu (starou i novou), slovenštinu, slovinštinu, staroslověnštinu, španělštinu, švédštinu a turečtinu, ukrajinštinu. A bylo také módní hovořit o jazyku spojujícím národy, volapuku a esperantu, jichž byl Vymazal velkým propagátorem. Snadno a rychle mohlo se z Vymazalových učebnic dokonce učit trigonometrii a algebře. Žel, žádná z učebnic nehovořila o umění jak snadno a rychle zbohatnout. Snad proto František ze své produkce neměl žádný zisk, obchod a získávání kontaktů na těch správných místech nebylo v jeho zorném poli. Naopak. V mládí byl spíše bouřlivák, nedokončil gymnaziální vzdělávání, školství v monarchii považoval za strnulé a společnost za nevnímavou ke skutečným hodnotám, což využívá autor hry k pozvolnému rozehrávání a vyústění děje. V jeho závěru postava Františka doznává jisté sebereflexe a lítosti nad během svého života. Dospívá k ní ve fiktivním rozhovoru s fiktivní láskou… Ale netřeba lítosti, svými satirickými postřehy a bonmoty dodnes citovanými obšťastňoval František čtenáře řadu let a vydal je souhrnně pod názvem Zrnka. Snad nejvýstižněji popsal Františka Vymazala jeho současník, slavista, etnograf a pedagog Alois Gregor (1888 – 1971):
„Když jsem přišel v září 1913 jako mladý suplent češtinář na brněnskou I. Čes. státní reálku, pozval mne jeden z kolegů na večeři do blízkého hostince. Usadili jsme se ke stolku, u něhož seděli dva pánové. Jeden připomínal řemeslníka, o druhém, neučesaném a neoholeném, v košili s nedopjatým límcem a bez kravaty, v ošumělém kabátu a kalhotách, bylo opravdu těžko říct, jaké má povolání. Toliko brejle maličko napovídaly, že by se mohlo jednat o nějakého učence. Zakrátko jsem se z rozhovoru dozvěděl, jaký zaostalý lid jsou ti kantoři, jak trápí zbytečnými věcmi své žáky a jak absolvent střední školy si nedovede koupit v cizí řeči ani rohlík. Teprve po odchodu z hostince jsem se dozvěděl, že onen bouřlivák byl František Vymazal, kterého jsem dobře znal jako autora jazykových učebnic „Snadno a rychle“….
František Vymazal byl vizionář, věřil, že lidstvo se dobere míru a štěstí, bude-li hovořit jedním jazykem …V závěru života byl nařčen z neúcty k monarchii a několik dní vězněn. Krátce po propuštění ho srazila brněnská tramvaj…
Jaroslava Štěpaníka zaujala svérázná osobnost Vymazalova už před lety:„Jednak svým osudem a jednak jako ironický glosátor se smyslem pro humor. Šíře jeho zájmů, rozsah vzdělání a pracovitost byly příkladné. Není z nejvýznamnějších osobností své doby, ale pozornost si zaslouží. Sám jsem kdysi poznal paní učitelku němčiny, která vyučovala Vymazalovou metodou. Vymazalových Zrnek najdeš dnes na internetu spoustu.“ Ve hře se jich vyskytuje hodně, prolínají celým dějem. V knížce Brno ve dne v noci (2014) vedl Jaroslav Štěpaník s Františkem rozhovor přes hranice času… na otázky palčivé současnosti odpovídal František Vymazal velmi trefně ze svých Zrnek…
Jsem rád, že Jaroslav Štěpaník svou hrou připomněl tohoto dnes téměř zapomenutého Brňana, který se vpletl i do mého života, v knihovničce jsme měli Vymazalovu Trigonometrii snadno a rychle a v rámci středoškolského vzdělávání byla mi rodiči vřele a marně doporučována. Vymazalovi se prý říkalo brněnský Sokrates a byl to prý bohém…
„Je pravda, že krom učebnic, spisků a Zrnek nedochovalo se z pozoruhodné osobnosti Vymazalovy mnoho,“ říká Jaroslav Štěpaník, „a tak děj hry je spleten z reálných událostí a z fikcí…. Reálné je například, že odmítal odpovídat na maturitní otázky, stejně tak, že se v hospodě skamarádil s husou, která za ním chodila jako psík, a že do té hospody přestal chodit, když zjistil, jak skončila… Je ale také známo, že ač nekonfliktní a mírný samotář, dokázal bez servítků, se sarkasmem zesměšnit nafouklou vzdělanost, prázdné mudrování, předstírání, pochlebování…“
Hru dostali slavkovští ochotníci k nastudování již před pěti lety, konkrétně režisér Stanislav Olbricht, kterému se scénář zamlouval. Pak nějaký čas trvalo než se našel termín, pak přišel covid, pak se muselo dát přednost běžnému repertoáru, převážně diváky žádaným komediím, pak chvíli trvalo, než se tentokrát mnohačlenný soubor shodl na termínech zkoušek…. atd… Takové množství herců se na profesionálních scénách uplatní jen ve velkých inscenacích. Ochotníci v těchto případech volí obvykle využívání jedinců ve více rolích. „Slavkovští tentokrát ale tvrdili, že rádi zkusí něco jiného a pro ně nového a to prý proto, že je hra zaujala,“ říká skromně Štěpaník… Ale to jen na okraj scénám… „Slavkovští do toho vložili vše, a je to znát,“ říká Štěpaník…
A tak zněly i reakce početného diváctva. Ti, s nimiž jsem mluvil, byli příjemně překvapeni bezprostředností herců i zpracováním příběhu. Velkého potlesku se dostalo Adamu Šimoníkovi, představitel Františka, za osobité zvládnutí nesnadné ústřední role divného fógla: z mladého bouřliváka se stává nerudným samotářem, jenž ale bedlivě sleduje pitoreskní běh dějin a pinožení současníků, které stále kritizuje, který odmítá ženský element… a který v závěru, v autorově licenci, dospívá k poznání, že mladické odmítání lásky a přátelství spolužáků bylo omylem… A potlesk si vysloužila i jeho možná femme fatale, jeho nenaplněná celoživotní láska, ve hře jménem Herta, pěkně zpívající Marta Šujanová. Potlesk a uznání sklidila hudba k písním, kterou složil a interpretoval Luboš Javůrek…
V divadelním programu je František vylíčen jako nerudný samotář, jako starý mládenec, kterému jsou cizí statky pozemské, leč též jako bouřlivák, který však ve společnosti dokáže pobavit a sarkasticky komentovat současnost. Zdá se mi, že režisér Stanislav Olbricht dal při vylíčení Františkovy osobnosti a jeho životaběhu přednost spíše jeho nevýbojné a téměř trpitelské podobě, na úkor jeho pracovitosti, znalostem a sarkasmu. Hra nicméně zajímavě obohatila repertoár souboru, který se pro letošek, krom nezvyklého fógla, skládá ze čtyř komedií a jedné pohádky.
xxx
František, aneb „Divné fógl“, autor textů písní a hry: Jaroslav Štěpaník, klavírní improvizace Jarmila Mašová, návrh scény Stanislav Olbricht a Jarmila Pospíšilová, kostýmy Jarmila Pospíšilová, světla a zvuk Lubomír Vojtek a Jan Matyáš, nápovědy se zhostily Marie Kostíková, Jana Zrebná a Silva Skokanová.
Xxx
A na závěr něco z Vymazalových Zrnek:
Hlupák se stává nebezpečný, teprve když začne přemýšlet…
Křesťanství všude plno, křesťanů nikde…
Rozumnější ustoupí. Smutná pravda. Na této pravdě se zakládá světovláda hlouposti…
Rodiče odpouštějí svým dětem velmi neradi chyby, které jim sami vštípili
Dobrý učitel nepředpokládá nic…
Vlastenectví malých národů je strach před velkými…
Ženy budou nosit na hlavě i rohy, ale jedna musí začít…
Každé divadlo má obecenstvo, které si zaslouží…
Lidé se modlí často pozdě…
