Tak trochu básník
Petr Štěpán v úžasné roli na scéně Městského divadla Brno
Titulky (skromné) recenze i divadelní hry jsou stejné. Americký dramatik Eugene O´Neill uvádí na scénu tak trochu básníky dva. Jednoho skutečného, kterého podává až neuvěřitelně opravdově pan herec Petr Štěpán. A druhého, o němž se jen mluví, nicméně zasahuje do děje. Hra patří k pozdějším autorovým a jako většina jeho dalších je v původním znění příliš dlouhá, upozornil na to v debatě s novináři před premiérou na Činoherní scéně Městského divadla Brno (v sobotu 13. září) dramaturg Štěpán Otčenášek. Jeho žena a režisérka Hana Burešová říká: „Museli jsme hru hodně upravit, protože je pro dnešní dobu příliš mnohomluvná.“
Nemá také nečekané složité zápletky, snad kromě vypjaté scény s otevřenou zbraní ke konci hry. Těžiště komorního dramatu je v rodinných vztazích irské přistěhovalecké rodiny v USA v roce 1828, odehrávat by se však mohlo fakticky kdykoli. Dominující postavou v rodině a v celé hře je zchudlý šlechtic a někdejší válečný hrdina a také majitel hostince Cornelius Melody. Odehrává se na jednoduché, pro diváka srozumitelné scéně Tomáše Rusína. Ocitáme se ve skromném hostinci kdesi u Bostonu, nebo v jeho domácnosti. Tam patří ještě jeho žena Nora a dcera Sára. Tyto tři naprosto rozdílné postavy divákovi servírují úžasný zážitek. Cornelius, bývalý důstojník, je zároveň opilec, romantický snílek vzpomínající též na milostná dobrodružství. K tomu velký tlučhuba a furiant. Petr Štěpán vystihuje všechny jeho vlastnosti s vysokým nasazením, přičemž polohy mezi až urážlivými výkřiky vůči svým nejbližším a naopak slovy jakési omluvy a vysvětlování, že z něj mluví alkohol, se rychle střídají. Kontrastem je manželka rovněž nádherně ztělesněná Radkou Coufalovou. Je silně submisivní nejen slovy, také shrbenou postavou, natočenou hlavou a výrazem. Manželovi se nedovede vzepřít a při vzájemných sporech otce s dcerou napomíná spíše dceru, kterou na jeviště přivádí Kristýna Daňhelová. V této inscenaci ji neslyšíme bohužel zpívat, zato činoherní roli podává přesvědčivě. Ona jediná ze všech dalších postav dovede otci oponovat, bez obalu a respektu k němu říká, co si o něm myslí. Otec má oporu jedině ve svých kumpánech (skvělí Igor Ondříček, Jiří Mach, Jaroslav Záděra a Miloslav Čížek, jenž zazpívá tklivou irskou píseň… vždyť je to starý opereťák!). Jenže tito kumpáni jsou trochu pod úrovní Melodyho, nejvíce se přibližuje někdejšímu desátníkovi Jaime Creanovi (zmíněný Ondříček). O to více se chudý a rozervaný Melody cítí osamělý. Pročítáme-li jako vždy informačně výborně vybavenou programovou brožuru (škoda, že si ji nekupují všichni diváci), pochopíme, že složité vztahy modeloval autor z velké části podle svého života. Měl sklony k rebelii, časně se oženil, zakrátko dramaticky rozváděl, vážně onemocněl, podléhal alkoholu, těžce pracoval mezi spodinou, kterou zevrubně poznal. Jeho her je dlouhá řada, připomeňme jen, že Eugene O´Neille patří mezi nejvýraznější americké dramatiky. Obdržel tři Pulitzerovy ceny, čtvrtou byl poctěn až posmrtně v roce 1957.
Výčet osob této vydařené inscenace by nebyl celý bez pohybově vybavené Ivany Vaňkové, která se nejdříve objeví jako Melodym vysnívaná španělská tanečnice flamenga a později jako jistá Deborah Harfordová, matka druhého, jen zmiňovaného básníka. Také jí sluší činoherní role. Zkušený bard Jan Mazák má jen menší roli advokáta Nicholase Gatsbyho, jehož postavu zvládá s noblesou a také v noblesním kostýmu. Noblesa ovšem končí, když se s ním zachází poněkud neurvale, přijďte a uvidíte. Aleš Slanina dává zaměstnanci hospody Mickey Maloymu své komediantské umění, je v tom ovšem okleštěný celkovou ponurou atmosférou příběhu. Kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové jsou dobové, výstižné, slušivé, divačky si přijdou na své; uvidí i krásné dámské šaty a padnoucí vojenskou uniformu hlavního hrdiny.
Kromě zmíněného flamenga si divák spraví oko na irském tanci v choreografii Marka Zelinky (asistentka Alžběta Janíčková), tančí zmínění kumpáni, pěkná podívaná. Režisérka Hana Burešová ve své již patnácté inscenaci v Městském divadle Brno využila také filmové dotáčky (Jan Baset Střítežský, Dalibor Černák, Petr Hloušek) ke zvýraznění scény a především vnitřních rozpoložení postav.
Umístění v čase upřesňuje dramaturg Jan Šotkovský ve své stati Bitva u Talavery, které se měl v červenci 1809 zúčastnit Melody. Španělé spolu s Angličany a též s Iry bojovali proti násilnému obsazení své země Francouzi, rozuměj Napoleonem.
Dramaturgii patří obdiv, když uvedla méně hranou hru, ostatním divadelníkům patří obdiv za celé představení. Je v něm nastoleno více témat, než stačily postihnout tyto řádky. Premiéra byla první v 81. sezóně. Psáno z druhé premiéry 14. září.
Básník nikoli tak trochu je ovšem Petr Štěpán. Píše hravé básně, jednu z nich přináší zářijové číslo časopisu Dokořán, další budou následovat.
