Toulky večerním Brnem

Ve čtvrtek 29. února 2024 se mi v počítači sešlo několik pozvánek na akce, které v Brně vpodvečer a večer proběhnou. Vesměs šlo o první provedení či vernisáže a mně se zdálo, že je musím všechny vidět. To, abych byl in, abych věděl, co Brno trápí, co šlechtí, najmě pak, čím žijí naši kulturní pracovníci.

U Ryšavého v Juliánově bylo křtění nové knížky, zpěvačka a výtvarnice Dáša Ubrová mi poslala pozvánku do kavárny a restaurace Ponava, že se tam bude vzpomínat na divadlo Večerní Brno, V Moravské galerii, v Uměleckoprůmyslovém Muzeu byla zahájena nový výstava…    

A tak jsem se rozhodl: nemá smysl soudit Brno a jeho intelektuální niveau jen z velkých divadelních scén či z filmových představení, i když taková úvaha je svůdná, například v Městském divadle Brno na Lidické hráli v ten večer kus Raye Cooneye nazvaný  Prachy – „brilantní frašku, která se s obrovským úspěchem hrála po celém světě“, jak se píše v marketingové charakteristice hry. To by jistě bylo zavádějící. Stejně tak nelze o brněnském kulturním životě soudit z Beckettova Čekání na Godota což je „svědectví o absurditě lidské existence“, jak se praví v doprovodné brožuře. O skutečném životě Brna a Brňanů mi nepochybně řeknou mnohem víc drobné kulturní počiny, někde na periferii, řekl jsem si. 

A tak se nabízelo křtění v Juliánově. Ten byl kdysi vsí a potom periferií. A knihkupec a vydavatel brunensií Šimon Ryšavý tam posílal do života knížku nazvanou Můj život začal na Bratislavské, pánů Jana Červinky a Bohumila Polesného.  Kniha „ukazuje na každodenní život v oné části Brna, která nebývala vždy počítána k těm známým a reprezentačním“, píše se  v anotaci. Inu, brněnský Bronx, či též Brnox, jak nazvala Kateřina Šedá tuto část města ve svém průvodci, láká nyní spisovatele a nejen je. Zvolna doň nyní pronikají investoři se svými vizemi… 

Současně ovšem téhož dne v osm hodin večer vzpomenou Milan Kašuba, Lenka Filipová-Kudelová,  Max Wittmann  junior a Dáša Ubrová v hospůdce Ponava v Lužánkách na Satirické divadlo Večerní Brno. No, to je počin vskutku záslužný. Neměl bych chybět, říkám si. Milan Kašuba, jazzman, dnes čtyřiaosmdesátník hrával ve Večerním Brně na kytaru, nepochybně tedy zazní jména zakladatelů: Vlastimil Pantůček, Miroslav Skála, Vladimír Fux, Luboš Černík… režisér Evžen Sokolovský… první tři byli tehdy zaměstnanci a spolupracovníci literární redakce brněnského rádia. Šéfoval jim Jan Skácel…  Pořadatelé besedy možná vzpomenou na znamenitý rozhlasový pořad Nashledanou v sobotu s drobnými fejetony Jana Skácela, jež potom vyšly knižně s půvabnými  kresbičkami  Jana Steklíka… Lenka Filipová-Kudelová v tom divadle hrála a zpívala, (často bývá zaměňována se zpěvačkou Lenkou Filipovou). Mladí, Max Wittmann jun. je syn Maxe Wittmanna staršího, v oněch časech hudebního režiséra brněnského rádia a Dáša Ubrová je textařkou, výtvarnicí a šansoniérkou, spolupracující se skupinou Hands Dance, jež se zabývá tlumočením písní do znakového jazyka…  A všichni možná připomenou na léta rozkvětu divadla, i na roky normalizační, kdy zde na dva roky našli útočiště slovenští bardi Lasica a Satinský, hráli a zpívali Miroslav Horníček, Ljuba Hermanová, Helena Blehárová…  (Zájemci o krátkou, třiatřicetiletou historii divadla najdou vše podstatné v dokumentu Čs. televize z roku 2013 scénáristy a režiséra Jiřího Vondráka Večerní Brno – zmizelé divadlo.) Bylo by tedy nepochybně zajímavé slyšet i, jak ti mladí na Večerní Brno vzpomínají… Mám zamířit mezi ně?

Když v Moravské galerii, v budově Uměleckoprůmyslového muzea, jedné z pěti, které galerii patří, probíhá dnes večer vernisáž umění designérského pod názvem Out of the blue, což by se dalo přeložit jako Bez modré?  Z dostupných materiálů se dozvídám, že dvojice designérů Terezie Lexová (nar.1995) a Štěpán Smetana (nar. 1990), nositelé titulu Grand designér roku 2022, vystavují  všelijaké nesmírně pohodlné lavičky a jiný sedací nábytek, stolky s masivními nožkami, aj., což všechno představuje „vyústění jejich společné cesty a je symbolickým poutem mezi fantazií a realitou, a také konfrontací kreativity designérů s možnostmi i odvahou českých výrobců“, nejdi tam, říkám si…

Nešel jsem tam.

Woody Vašulka.  Foto Ladislav Vencálek

Šel jsem do Vašulkovy kuchyně. Tu v prosinci minulého roku přestěhovali z Domu umění do Domu pánů z Kunštátu. „Spolku Vašulka Kitchen vypršela smlouva s Domem umění a v nových prostorách bude mít víc místa pro přednáškovou i tvůrčí činnost,“ říká Marika Svobodová, kurátorka Domu umění a členka spolku. A tak ten večer procházím branou renesančního komplexu Domu pánů z Kunštátu, nahoru, do arkád prvního patra a ocitám se v knihovně a zatím strohé místnosti s promítacím plátnem. Kurátor Miloš Vojtěchovský, pedagog FAMU z Prahy, znalec nových umění, nových médií a díla Bohuslava Woody Vašulky a jeho ženy Steiny Vašulkové hovoří o dnešním programu. Bude to film Philla Niblocka nazvaný Pohyby lidí při práci. A tak trávím hodinu a půl sledováním dlouhých záběrů opakujících se pohybů, které autor nabízí snad ke zkoumání a ke studiu, ale jejich aktérům slouží prostě k obživě…  Film vznikal mezi lety 1971 – 1992 během autorových cest po zemích třetího světa a obsahuje víc než 25 hodin filmového materiálu, z nichž v ten večer mohli nemnozí diváci zhlédnout naštěstí jen zlomek. Nicméně, je to dokument o pracích lidských rukou, jež se v těch lokalitách opakují í po staletí a patrně jednoho dne i v rozvojových zemích zmizí… Film byl uveden jako pocta Phillu Niblockovi, který před měsícem zemřel. Čeští diváci, kteří holdují alternativnímu umění, autora znají, ctí ho i jako hudebníka a organizátora obřích koncertních setkání několika stovek hudebníků, filmařů a intermediálních umělců z celého světa. V roce 1992 navštívil naše první sympozium alternativního umění v cisterciáckém Klášteře Plasy a pak byl častým hostem Ostravských dnů nové hudby, kde byla ve dvanácti ročnících provedena téměř dvacítka jeho skladeb, často velkých, orchestrálních… Kurátor Miloš Vojtěchovský charakterizoval Niblockovu hudbu krom jiného i jako velmi hlučnou… to se ten večer snažili ve svých improvizacích splnit i počítačoví mágové a hráči, pánové Šenkyřík, Palacký, Merta, Vrba a Patra…

Ale já jsem přišel i kvůli Woody Vašulkovi. Zdá se mi, že širší veřejnost ho nezná, aspoň ne dobře. Woody, (tak si začal říkat ještě doma, ve Slatině, podle saxofonisty a jazzmana Woodyho Hermana), se  narodil v Brně jako Bohuslav Petr Vašulka. Ze Slatiny jezdil do Brna do školy, studoval na strojní průmyslovce, pak byl dva roky na vojně. Kdykoli se potom po letech vracel z velkého světa domů k rodičům, vzpomínal na středoškolská léta a na tehdejší uvolňující se kulturní život v Brně šedesátých let jako na základnu svého tvůrčího počínání… i i svého vnímání světa. Po vojně byl přijat na FAMU, prý mu k tomu pomohly ani ne tak jeho amatérské filmy, jako spíš rané básničky a povídky. (V roce 2022 je pod názvem Čeleben připravil k vydání výše zmíněný Miloš Vojtěchovský). Na FAMU se seznámil se svou budoucí ženou Steinou. Studovala hru na housle. Po několika setkáních se vzali. Steina byla z Islandu. To byla výhoda. Vašulka mohl po studiích odjet. Nejprve ke Steininým rodičům na Island, pak do Ameriky. Vašulka tam po prvních krůčcích v komerčním filmu našel svoji parketu, videoart… V něm propojil svět umění se svým talentem a technickým vzděláním.  „Nejsme tu proto, že vytváříme stroje, jsme tu proto, že nás stroje potřebují k životu,“  tak zní úvodní věta z obdivuhodné publikace Lenky Dolanové, historičky umění a kurátorky brněnského Domu umění. Nazvala ji Steina a Woody Vašulkovi – dialog s démony nástrojů. Vyšla v roce 2011. Mapuje život Vašulkových nejprve doma, najmě však při jejich působení ve Spojených státech, včetně dekadentního života tehdejší newyorské bohémy. Scházeli se ve čtvrti Greenwich Village, kde Vašulka s přáteli založil divadlo The Kitchen, kuchyni… O snech a činech tehdejší bohémy Woody Vašulka řekl: „Byli to mladí blouznivci, kteří konstruovali složité elektronkové přístroje, jimiž kloubili techniku s hudbou, obrazem a pohybem. Byli celým svým srdcem proti buržoasii. Chtěli změnit svět.  Nezměnili svět, změnili umění…“ Povídali jsme si o tom v devadesátém třetím, na mezinárodní výstavě INVEX – COMPUTER  93, kde Vašulka ve spolupráci s fakultou výtvarného umění Vysokého učení technického předváděl „Theatr of Hybrid Automata“, neboli Divadlo smíšených automatů… To už bylo v době, kdy mohl domů…  Kniha Lenky Dolanové nepomíjí ani odborný popis fyzikálních procesů, probíhajících při vzniku videoartu… A jsou tu úvahy Steiny a Woodyho o vztahu umění a techniky, člověka a stroje, o podstatě a smyslu tvorby.  V čase nástupu umělé inteligence jsou stále aktuální. A o tom všem je taky film The Vasulka Effect. Vznikl na popud a za režijního vedení islandské producentky  Hrafnhildur Gunnardsdóttr v roce 2019, ve spolupráci s Českou televizí. To už měl Vašulka čestný doktorát universit v Santa Fé, v Praze i Brně. Dostal i Cenu města Brna… Brněnský Dům umění zřídil ve svých prostorách Vašulkovu kuchyni, která shromáždila na sedmadvacet tisíc stran dokumentů, jež jsou k dispozici začínajícím experimentátorům v elektronickém umění… Uvedení filmu do kin zpozdily koronavirové události. Vašulka se promítání nedožil, zemřel 20. prosince 2019 v Santa Fé v Novém Mexiku v USA.

Omlouvám se. Popis jednoho brněnského večera je příliš dlouhý. Ale kdoví kdy se zase dostanu do města.  

Autor článku:
Fotografie:
Autor. Snímek nahoře z expozice porcelánu v Moravské galerii.