Truffaldino se svými dvěma pány řádí v Mahence
K první premiéře nového roku – Goldoniho komedie v Národním divadle Brno
Dobrých komedií není na divadle asi nikdy dost. Jedním z důkazů je vysoká poptávka po nové inscenaci činohry Národního divadla Brno – Sluha dvou pánů. Nejslavnější kousek slavného Benátčana Carla Goldoniho z roku 1745 měl premiéru v Mahenově divadle v pátek 19. ledna. Divadlo plné k prasknutí jen předznamenávalo, že vyprodáno mají do konce sezóny. Tušení milovníků divadla, že tento kus bude stát zato, bylo správné. Inscenace má vysoké parametry; o představiteli titulní role, a třeba i o jiných, možná uslyšíme před udělováním Cen Thálie.
Sluhu dvou pánů, veselého, bystrého, vtipného a trochu až někdy švejkovsky chytrého vůči svým „nadřízeným“ hráli pokaždé výrazní oblíbení herci. Šestadvacetiletý Viktor Kuzník, aktuální Truffaldino v brněnském Národním, není ještě tak známý, nicméně v této roli dokazuje, že jednou, a nebude to dlouho trvat, známým hercem po celé naší zemi bude. Samozřejmě diváci Mahenova divadla ho znají od začátku jeho angažmá v roce 2019 už z řady rolí. Byl Treplevem v Čechovově Rackovi, Petrem v Čapkově Matce, viděli jsme ho jako Orina v představení Smutek sluší Elektře Eugene O´Neilla. Titulní roli Doranta s velmi kladnými ohlasy vytvořil rovněž v Corneillově Lháři. Je čerstvým nositelem Ceny Thálie pro mladého herce do 33 let.
Truffaldino v brněnském Národním má oproti Miroslavu Donutilovi (Národní divadlo 1994 až 2016) i proti zvěčnělému Martinu Havelkovi (Městské divadlo Brno, 2000 až 2013) výhodu. Je mladší a tudíž pohyblivější. Většinou běhá, dokáže stát na rukou i metat kozelce. O to víc je potom jeho postava výraznější. Hodí se k ní též jeho spíše chlapecký hlas. Viktor Kuzník je skromný, své pocity svěřil před premiérou více médiím. Publicistce Janě Soukupové řekl mj. pro MfD z 19. ledna: „Pokud (Truffaldina) Donutil hrál … jako takového baviče z lidu díky svému talentu stand-up komika, který já nemám, tak já jej hraju jako dramatickou figuru. Nejsem bavič a necítím se dobře v roli, kde bych byl za Viktora Kuzníka, který vám tady teď bude něco vyprávět – a vy se smějte. Jsem zběsilé dítě s vykřivenýma nohama, které se do všeho vrhá po hlavě. Snažím se hrát rychle, energicky, nerozehrávat každou nepodstatnou situaci.“
Spoluautor úpravy textu a režisér a ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser připsal několik humorných vět a celou inscenaci pojal jako rychle za sebou jdoucí scény. Truffaldino Kuzník to přirovnává ke komiksu. Pohyb hrdinů Commedie dell’arte, ze které Carlo Goldoni vyšel, se na jevišti skutečně nezastaví. K většímu účinku přispívají mírně extravagantní kostýmy s vysokými parukami ve stylu rokoka podle Martina Chocholouška a střízlivě zařazovaná hudba Antonia Vivaldiho, staršího dramatikova současníka a rodáka z jednoho města, Benátek. Sluší se pochválit i světelný design Martina Špetlíka a také pudinkové dorty z kavárny Cukrové nebe. Protože jídlo má v inscenaci také svoji roli.
Skvělou práci ovšem odvádějí na jevišti ostatní herci a herečky, vychytralým sluhou nejsou nijak potlačeni. O Tereze Groszmannové prohlásil na slavnosti po premiéře umělecký šéf činohry Milan Šotek, že je goldoniovská herečka. Je známá z vážnějších rolí, tady dokáže, coby služka Smeraldina, posunout hlas do komických výšek hysterky, komedii nádherně prožívá. Rozvážnější a noblesní je Petr Kubes (nominován na Cenu Thálie za roli Vladimíra v inscenaci Čekání na Godota) v roli benátského obchodníka Pantaloneho i poťouchlejší doktor Lombardi v podání rozšafného Petra Bláhy. Temperamentem oplývá Ivan Dejmal jako Florindo, nápadník Beatrice Rasponi, kterou hraje s mužskou kuráží i ženskou něhou sympatická Zuzana Černá. Další dvojici vytvářejí hostující Lenka Netušilová jako obchodníkova dcera Clarice a Jakub Svojanovský v roli Silvia, syna doktora. Společnost skvěle hrajících komediálních herců doplňují rozvážný hostinský Martina Slámy a úmyslně jen s minimální mimikou hrající nosič i číšník Romana Blumaira.
Autor scény Petr Vítek navrhl jednoduchou konstrukci rámující jeviště s velkou krychlí uprostřed sloužící jako obytný dům, jako hospoda zvenčí i uvnitř. Je to jednoduché a působivé.
Na závěr si dovolím ocitovat režiséra Martina Glasera: „Sluha dvou pánů je excelentní, skvěle napsaná komedie, která nabízí obrovskou příležitost pro inscenátory a hlavně pro herce. Bez těch by to v žádném případě nešlo, a kdybychom v souboru neměli Viktora Kuzníka, asi by má volba padla na jiný text. Nicméně náš Sluha by neměl být komedií jednoho muže, ale komedií skvělého ansámblu. Naprostá většina scén totiž nabízí příležitost k rozehrání parádních komediantských výstupů, k čemuž je náš soubor mimořádně disponován.“
Sluhu dvou pánů uvádí Národní divadlo Brno po čtvrté. První inscenace byla v roce 1926, v roce 1962 dostala baletní formu a po třetí v roce 1992.
