US Parnas představuje tvorbu svých členů ve Společenském centru Brna-sever na Lesné
Přišla mi pozvánka na vernisáž. Upoutala mě. Důvodů bylo víc. Hezkých pár let i já žil na severu. Bylo to v časech, kdy zimy bývaly, jak se sluší. Dole v Brně nebylo po sněhu památky, Lesná však zářila z výšin bělostným popraškem. Směrem na Soběšice a dál vedla vyhledávaná běžkostráda. Kdo tuto trasu na běžkách neproběhl či začátečnicky na chodkách zprvu alespoň neodchodil, nebyl opravdový Brňák. Zde si mohu přičíst nějaký čestný bod, z časů, kdy jsem bydlel přímo na Lesné nebo pak v blízkém podhůří. Přestože kousek od Společenského centra, musím doznat, že uvnitř dosud jsem nebyl. Snad mě omlouvá, že doba byla hodně vzdálena pozdější rekonstrukci a modernizaci. Plakátek k výstavě nabízel také: Hudební vystoupení – Milan Kašuba. Legendární brněnský kytarista a džezmen bývá často hostem na vernisážích. Myslím, že za mnohé mohu říct: jsem vždy rád, když se s ním potkám, vidím – a slyším
Důvodů k návštěvě vernisáže Jarního salonu Uměleckého sdružení Parnas bylo víc, jak dost. Na plakátku na první pohled upoutá obrázek, na němž vidět Karla IV. Otec vlasti má téměř sepnuté ruce, hlavu lehce pozvednutou do výše, snad s prosbou o podporu k úspěšnému naplnění vlastní představy, již má před sebou v podobě stojícího užKarlštejna i lehce jen načrtnuté kaple sv. Kříže. Pozorovateli náleží vždy prostor k jiným pohledům a interpretacím. Panovník možná čeká souhlas či štempl nebeského architekta nad dokončeným dílem, nebo si není jist, zda něco závažného neopomněl. Jisté je, že obrázek náleží k těm označovaným za umění inzitní čili naivní. Bylo by však naivní považovat za takové jejich autory. Některým styl zkrátka sedne, je výtečný k vyjádření vlastních, často originálních myšlenek a představ. Autorem tří obrazů takto laděných, nejspíš součásti započaté řady inspirované českou historií – a jak se říkávalo, „našimi velikány“, je Ing. Dušan Chaloupka (1935). Malbě se systematicky začal věnovat ve svých pětasedmdesáti. Pozitivní vidění, optimismus i životní energii z obrázků přiléhavě i logicky signovaných DuCH, mohou čerpat i osoby dosti pokročilého věku v porovnání s ním ovšem mladší, což se jim přihodí jinak jen výjimečně.
Vystavené trio Chaloupkových obrazů se na první pohled asi nejvíce odlišuje od děl dalších dvaceti pěti vystavujících členů Uměleckého sdružení Parnas. Entuziasmus a aktivita jsou však společným pojítkem všech z Parnasu. V Kulturním sále Společenského centra na Okružní 21 prezentují svou tvorbu, zpravidla dvěma obrazy, prakticky všichni.
US Parnas vznikl v roce 1998 z původní Výtvarné skupiny působící od r. 1983 při Besedním domě v Králově Poli. Jsou mezi nimi malíři se jmény známými, i ti, pro něž je výtvarné umění koníčkem. Při zaměstnání a dalších povinnostech ukrajovali chvilky z volného času, někdy je našli až v důchodu. Mírou výtvarného vzdělání se různí, tvoří pro potěchu sebe a blízkých osob, osloví i svůj okruh dalších, neboť platí, že každý obraz nalezne své oči. Od Bolka Polívky, který vyrůstal v rodině divadelních ochotníků, půjčil bych si slůvko, jak hercům z ochoty přidal libozvučnější „z libosti“. Určitě sedne i těm, kteří se věnují z libosti a s libostí výtvarnému kumštu. Stává se také, že nadaný samouk vynikne nad těmi, co vědí snad od plenek, čím budou, až budou velcí.
Menší místnost byla zřejmě výběrem nejzajímavějších prací. Ve velkém kulturním sále bylo však dost k vidění – práce různého zaměření, stylu, zpracování, i nivó. Množství návštěvníků dalo znát, že výstava je vnímána jako významná společenská událost. To potvrdila i účast oblíbeného starosty městské části Brno-Sever, Mgr. Martina Malečka, který úvodem přivítal vystavující i návštěvníky. Vedoucí US Parnas Richard Tribula, pedagog a známý krajinář a portrétista, představil jednotlivě všechny vystavující a podal stručný výklad k výstavě. „Cílem je představit práce členů sdružení, kde každý má svůj přístup a styl, což dává možnost oslovit co největší pestrostí našich výstav.“
Rychle se zaplňoval prostor v blízkosti obrazů, zatímco Milan Kašuba provázel na kytaru v rytmu džezu.
Pak jsem si vzpomněl na událost z doby, kdy Parnas vznikl. Jindřich Uher, vedoucí literární redakce brněnského rozhlasu, se na mě často obracel o napsání fejetonu. Vážil jsem si toho – díky a pozdrav panu Jindřichovi tam nahoru. Tentokrát, zda bych navštívil skupinku výtvarníků, jak se scházejí a tvoří v klubu brněnské Zbrojovky. – Napsal pro Obzor, nedělní, v pravé poledne vysílaný, tehdy oblíbený, široce sledovaný pořad. Často jsem do rozhlasu i řady tištěných periodik fejetony přispíval. A píšu dál. Z libosti a s libostí.
Tehdy v klubu Zbrojovky jsem se potkal se skupinkou, z většiny bližší mému dnešnímu věku, fandů výtvarného umění, současně tvůrců. Příjemné setkání. Ptal jsem se, naslouchal, svěřil se, že sám výtvarné nadání nemám. Při některých přednáškách, různých školeních, zvláště nudných, což bývá často, však zaplňuji papír čmáranicemi, abych to přežil, a to již od povinné školní docházky.
„Tak vidíte,“ řekl mi jeden z těch tehdy starších, laskavě. Naklonil se ke mně a promluvil tlumeným hlasem: „Každý člověk by měl umět alespoň trochu malovat. Je to přece dorozumívací prostředek!“ Na okamžik zvýšil hlas. „Kde nestačí slovo,“ opět ztišil, „kde nestačí slovo,“ zopakoval, „možno nakreslit“. Myslím, že jsme si v jakémsi vteřinovém sourodém vytržení beze slov porozuměli, snad při obdobné, nevyslovené představě. Jako bychom my dva stali se právě třeba svědky přistávání Ufonů na planetě Zemi. Tak nějak se mohlo stát, přesně si již nevybavuji. Na malování jsem se ale nedal. Každý sám nejlíp ví, nač má, a do čeho se raději nepouštět.
Výstava US Parnas potrvá do 25. dubna 2024.
