Víra jim byla vším
Za inscenací románu Bílá Voda v Městském divadle Brno
Voda stojatá může skrývat tajemství, zejména je-li hluboká. A co teprve ta dravá, vířící a zpěněná? Bílou Vodu v nejsevernějším výběžku Moravy uvedla do obecnějšího povědomí stejnojmenná kniha Kateřiny Tučkové. Tragické románové osudy internovaných řádových sester postupně odkrývané schovankou Lenou převedl do jevištní podoby pro Městské divadlo Brno režisér Dodo Gombár.
Autorova dramatizace minimálně zužující obsáhlou předlohu klade na diváka nemalé nároky. Hlediště noří do trýzní a strastí, v nichž jednotlivé postavy až splývají. Co je účinné pro autentické vyznění, může překážet dějové linii, jejímu vnímání. Nad sedmi stovkami stran dostává čtenář oddechový čas. Ne tak při tříhodinovém scénickém maratonu. Přesto se divadelníkům podařilo rekonstrukcí tragické etapy bělovodské piaristické koleje zprostředkovat to podstatné: představit věrohodné portréty žen, pozapomenutých hrdinek, kterým byla víra vším, a proto pomáhala překonat nám dnes nepředstavitelné a nejspíše nepřekonatelné.
Spisovatelka Kateřina Tučková (vlevo) a Markéta Sedláčková, představitelka Evaristy.
A že je toho vrchovatě k dívání a divení! Scéna a kostýmy Evy Jiřikovské ve shodě s režijním pojetím přidávají strázním nadčasovost. Ideologický sadismus pátera Plojhara (bezskrupulózně přesvědčivý Viktor Skála) mírní i obnažuje seniorní kněz Stauber (alibismus části kléru uvěřitelně podaný Janem Mazákem). Dvojdomost Leny (oduševnělá Lenka Janíková) / Bestie (exaltovaně škádlivá Eliška Skálová) skvěle rozehrává rozporuplnost hlavní postavy, mírně však protiřečí jejímu postupnému zrání a odhalování vlastní minulosti. Titulní postavou hry je jednoznačně Evarista. Markéta Sedláčková, aby byla skutečnou hvězdou kusu, nemusela dostat významně větší prostor, mohla však zestárnout i vnějškově, aby bylo uvěřitelné její finální setkání se synem Janem (strohý Oldřich Smysl). Například jako představená Benigna (civilně hrající hostující Drahomíra Hofmanová). Eva Jedličková coby svazačka dozorkyně Burdová spolu s „kápem“ Lenkou Bartolšicovou se v zemitých subúlohách postaraly o jadrné vykreslení dobové arogance moci. Plaché Agnieszke (střídmá Míma Krajčová) v charakteristice pomohla chytrá scéna ataku členů její rodiny. V románu cele vyfabulovaný přerod bachařky Saulové v sestru Paulitu nedovedl do přesvědčivosti ani profesionální výkon Pavly Vitázkové. Například na její úkor mohla dostat role Tobie (plastická Radka Coufalová) více možností, jimiž by opodstatnila svůj řádový vzestup. Paletu trýznivých impulzů na cestě k víře bohatě zastoupilo prozření cikánky Bohdanky v zapamatovatelné kreaci Diany Velčické. S těžkým srdcem by se snad dalo postrádat jako celek téma nápravného ústavu, byť by to hru ochudilo o celý jeden společenský rozměr a Eriku Kubálkovou o uvěřitelně lidskou roli Marty. Sympatické bylo aktivní zapojení kvarteta členek hudebního souboru, které se z balkonu skvěle postaraly o interpretaci barokního kompozičního doprovodu z pera Vladivojny La Chii. Výše naznačená pomoc filmového střihače (po bitvě každý generálem) by nadlouho vyprodanému a očekávanému kusu snad pomohla. Například i v blížící se konfrontaci se souběžně připravovanou dramatizací (Majling/Vajdička) v ND Praha. Také tam, jak tomu bylo v MDB, by se v roli odborné konzultantky, střežící především románové reálie a stylistickou čistotu replik, chtěla dle vlastních slov angažovat Kateřina Tučková.
