Za slavkovskou oponou 1867–2025
Kniha vydaná v roce zápisu českého ochotnického divadla ke světovému kulturnímu dědictví
Slavkovský rodák Stanislav Olbricht (*4. 2. 1949) je celým životem spjat s uměním, zejména s divadlem. Působil jako sólista, člen baletního souboru Národního divadla Brno v období sedmdesátých až devadesátých let. Slavkov u Brna se může pyšnit bohatou kulturní i divadelní historií, s dlouholetou tradicí ochotnické scény. Právě sem přesměroval svou aktivitu a většinu vlastního volného času. Zasloužil se o rozvoj zdejšího amatérského souboru, jeho rozšíření a kvalitativní vzestup jako vedoucí, současně výborný režisér. Divadelní spolek Slavkov se řadu let prezentuje pod jeho vedením nejen na domovské scéně, ale úspěšně v blízkém i širším okolí.
Když je třeba, přiloží ruku, kde je třeba, jak je u amatérského divadla i dnes nezbytné. Nečiní mu problém zaskočit i na jevišti, kde byl dlouhá léta vlastně doma. Je přátelský, komunikativní, slovy zbytečně neplýtvá, není z těch, kteří po premiéře dlouze posedí, je spíše introvert. – Rozvážný, přemýšlivý, systematický a cílevědomý, také schopný organizátor s koncepčním myšlením. Jeho působení je patrné na souboru, který zraje, jde výkony vzhůru, má širokou základnu herců, ale i dalších pro divadlo nezbytných divadelníků. Úroveň je velmi dobrá, disponuje všemi věkovými kategoriemi a hereckými typy, k účinkujícím náleží i děti.
Něco málo, co jsem jen letmo načrtl, naznačuje, že S. Olbricht některými svými osobnostními rysy a vlastnostmi je až předurčen nejen k umění a divadlu, ale současně k trpělivé, mnohaleté, až mravenčí práci na knize, do které by se převážná většina z divadelní a herecké branže zvlášť sotva odhodlala a pustila. Navíc k tomu, když jde o psaní, nedávající volnost a možnost alespoň trochu popustit uzdu vlastní fantazii.
„Přes dvacet let jsem prohledával archivy, shromažďoval výpisy z denního tisku i časopisů,“ píše v doslovu na poslední stránce 271 rozsáhlé, faktografické práce autor. Mě současně napadá, zda a kdo o této jeho letité píli věděl. Troufnu si tipovat, že k výčtu těch, co věděli, stačily by prsty jedné ruky, a některé by zde nejspíš přebývaly.
Do jisté míry mohl vyjít a opřít se o práci „Kulturní život ve Slavkově u Brna v letech 1867–1986“. Kniha o rozsahu 154 stran, vydaná v roce 1987 je dílem autorů Jaroslava Vlacha (1852–1917), Jaroslava Vlacha (1913–1995) a Jiřího Majera (1933–2007). Zvláště cenný je přínos Jaroslava Vlacha z nejstaršího období. – „Oceňuji teprve teď jeho zaujatost a vytrvalost. Dnešní možnosti vyhledávání jsou nesrovnatelně lehčí než za jeho éry“, komentuje Olbricht. To hlavní bylo však vlastní pátrání, hledaní ve starých novinách, časopisech, knihách, vysedávání v knihovnách a archivech, dohledávání, ověřování faktů… Dát sám dohromady takové dílo je šichta, kterou třeba do úspěšného závěru poctivě a nepočítaně hodin vysedět. To může jen, kdo si vytknul jako svůj, až životní úkol.
Kniha Za slavkovskou oponou 1867–2025 se otevírá úvodní fotografií interiéru sálu kulturního domu ve Slavkově z období před rokem 1960 a krátkým úvodním slovem. Následuje kapitola s názvem Počátky kulturního rozvoje. Zde autor svou studií vychází z výše vzpomenuté práce J. Vlacha staršího. Následuje hlavní obsah knihy, podávající v historickém sledu informace o konání kulturních a divadelních událostí ve Slavkově od roku 1851 do 2025, včetně. – Repertoár divadelních her, koncertů a významných událostí kulturního života ve Slavkově u Brna. Důležitým datem je 23. duben 1867, jako první doložené představení ochotníků ve Slavkově. Studenti sehráli dvě jednoaktovky – Libušin soud a Ptáčník. Čistý výnos 13 zl. 25 kr. předán řediteli hlavní školy pro chudé žáky, informovala 30. 4. t. r. Moravská orlice.
Kniha není samozřejmě z těch, které běžného čtenáře strhnou tak, že začne číst od první stránky z roku 1851 a ve čtení neustane do závěrečné v roce 2025. Nejde o román, ale o sebraná fakta, dílo blízké spíš encyklopedii, v níž se listuje, hledají se faktické informace. Text oživuje množství fotografií z archivu autora knihy v pevné vazbě, tištěné na křídovém papíře. Kresba na přední straně vazby je od Jana Andrly, na zadní straně je fotografie slavkovského kulturního domu z roku 1906, dnes Společenské centrum Bonaparte. Provází ji citát švédského matematika, polyglota a básníka G. Stiernhielma – Vše jásá tam, kde Mír a Múzy vládnou…
Myslím však, že kniha Za slavkovskou oponou 1867–2025 je z těch, již si bude považovat ve vlastní knihovně každá rodina ze Slavkova a okolí, kultury milovná, se vztahem k divadlu a fandící tomu svému. Je kukátkem do časů, kdy kočovní herci rozváželi a přinášeli české slovo v hrách našich i světových autorů. Z doby, kdy v menších městech a na venkově vznikaly vlastní ochotnické scény. Kniha pokračující do zcela jiného dneška, mnohým připomene a oživí vzpomínky na slavkovská představení, která sami zhlédli, nebo ty, na něž vzpomínali rodiče či prarodiče. Není špatné mít takovou knihu po ruce.
Je důležitým a zajímavým přírůstkem především pro město Slavkov a Vyškovsko, může inspirovat i amatérská divadla, kde dosud podobnou „Div. kroniku“ nikdo nesepsal, k hledání svého autora, který by se do díla pustil. Ten ze Slavkova neopomněl vyjádřit díky panu Bedřichu Malečkovi, „který vydání nejen inicioval, ale knihu stránku po stránce, slovo od slova, pro tisk připravil.“ A – „zastupitelům města Slavkova za finanční spoluúčast při vydání.“ Samozřejmě – všem z Divadelního spolku „především, že jsem s nimi mohl strávit mnoho příjemných roků.“ – A nakonec „všem ochotníkům, divadelníkům i hudebníkům za to, že ač nezamýšleli, zaplnili stránky této knihy svým konáním.“ Trochu při tom autorském díkuvzdání prolétlo mi bezděky hlavou, zda snad autor nemíní se takto s divadlem, při stále plné síle, loučit. Doufám, že jde o obavu chybnou, planou, lichou.
V doslovu přidal informaci, kterou možná ne každý ví. – „Tato publikace vychází v době, kdy hraní amatérského divadla v České republice bylo zapsáno na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO, a to na svém 20. zasedání v indickém Novém Dillí 10. prosince 2025. České ochotnické divadlo je již desátou položkou na tomto prestižním seznamu.“ Jde o velkou poctu našemu amatérskému divadlu, a obecněji i historii našeho divadla.
Závěrem dodám jednu ze zajímavostí, jak je nabízí kniha. – 4. a 5. září 1954 byly pro Slavkov a místní ochotníky dny velké slávy. Hrála se Maryša, takový kus se hrál vícekrát nejen v Národním a dalších velkých kamenných divadlech, ale i zde, ve Slavkově. Jenže tentokrát s místním souborem hrál Vávru věhlasný, divadelní a filmový herec, tehdy současně šéf činohry Národního divadla: Zdeněk Štěpánek! Dosud poslední Maryša (premiéra 26. 4. 2025) v režii Ireny Rozsypalové, s pěkným scénickým řešením, využitím moravských krojů a vsazení moravských písní do děje dramatu, měla velký úspěch u diváků na více místech, s řadou cen zvítězilo na krajské přehlídce v Hodoníně, následovalo ocenění na celostátní přehlídce amatérských divadel Piknik Most 2025, a na festivalu FEMAD Poděbrady se stalo nejlepší inscenací s doporučením na Jiráskův Hronov.
Ochotnické divadlo v Čechách a na Moravě má bohatou tradici, ale také velmi zajímavou současnost. Součástí velké pospolitosti pestré mozaiky je i Divadelní soubor Slavkov u Brna, jak jeho historií i dneškem faktograficky v postupném sledu zaznamenal a přiblížil autor knihy Stanislav Olbricht.
