Září a říjen plné vzpomínek
Říká se, že s každým naším blízkým zemřelým mizí něco nejen z našeho života, ale i z nás samých. 13. října před dvěma roky jsme ztratili Mirka Plešáka a 21. září to bylo rok, co nás opustila jeho sestra Zdena Zábranská. Ve Zdenině případu šlo vlastně o její vysvobození. Když člověk ve vyšším věku vážně onemocní, je bezprostředně konfrontován s konečností. Ale Mirkova smrt přišla jako blesk z čistého nebe. Tam nikoho nenapadlo, že konečnost je tak blízko.
Náš ročník nastoupil na filozofickou fakultu tehdy čerstvě přejmenované Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně roku 1960. Brzy jsme z Účka, tedy z univerzitních novin U, zjistili, že fakulta má dvě básnické hvězdy: Iva Odehnala a Zdenu Plešákovou. Ačkoli tehdy ještě o nějakém MeToo nebylo ani potuchy, vzpomínám, jak jsme se s kolegyněmi přeli, kdo z nich je větší básník, tedy přesněji, zda je lepší autor-muž, či autorka-žena. Pře skončila remízou. Po čase si oba autoři postavení upevnili vydáváním svých básnických knih.
Ve Zdenině sbírce Sněhový úl čteme báseň Konec prázdnin:
Odlétá stéblo na samém konci léta
nejžlutější maso mirabelek
roztřískne se o silnici
Povozy
kterým patřívala Evropa
rozváté po škarpách
v kopřivách zlámaná dřevěná žebra
Odlétá léto na samém konci stébla
U Mikulčic
dálky jsou nezvykle jasné
i písek na rtu hodí stín
i rybka která přeplave v tvém oku
i rozechvělá slova staré knihy:
Nehleď na mne neb uletím
Ano, nastal konec prázdnin. A nazítří vždy je 1. září – den, kdy se Zdena Zábranská narodila. Je to těžký úděl, táhnout za sebou celý život trauma prvního dne, kdy se jde do školy. Ani legendární dva roky prázdnin z francouzského románu jinak nekončí. Nezbývá, než vstoupit do jiného světa, kde se chodí kousek nad zemí. Nezbývá, než stát se básníkem – či v případě Zdeny Zábranské básnířkou.
Narodila se roku 1940 v Uherském Hradišti, pak žila se svými rodiči v Bzenci, kde se o tři roky později, taky v září, narodil její bratr Miroslav. Oba sourozenci v létě pobývali u příbuzných v Moravské Nové Vsi. Sama o té krajině píše:
V otevřené rovině
kukuřičné bubínky vyschlá chřestítka
z lužního lesa vystřelí černý čáp
užovka zapadne obloukem do vody
a voda se přelívá přes okraj jezera
k tvým nohám
Středoškolská léta sourozenci strávili v Kroměříži na pedagogické škole. Poté oba studovali na filozofické fakultě brněnské univerzity – Zdena v letech 1958–1963 češtinu a francouzštinu, Mirek v letech 1961–1966 divadelní vědu a český jazyk. Po absolvování fakulty se jejich cesty profesně rozešly.
Zdena během studia začala publikovat verše v univerzitních novinách U, absolvovala francouzsky psanou prací Paul Eluard: Nepřerušená poezie, kde překlad Eluardovy sbírky doplnila literární studií o básníkovi. Tak začala její básnická, překladatelská a publikační činnost. V letech 1963–1966 učila na gymnáziu ve Slavkově u Brna, poté byla redaktorkou brněnského nakladatelství Blok, kde redigovala sbírky O. Mikuláška, J. Skácela, L. Kundery, J. Suchého, K. Bochořáka, B. Reynka a dalších básníků (včetně Suzanne Renaudové, manželky Bohuslava Reynka) a hojně přispívala do různých časopisů a sborníků, včetně samizdatových, které v sedmdesátých letech vydával Ludvík Kundera. Když v roce 1969 vzniklo umělecké sdružení Q Brno, byla od jeho založení členkou Rady Q. V roce 1997 odešla do důchodu. V posledních letech čelila vážné nemoci a musela se vyrovnat i se smrtí svého manžela a posléze i bratra. Zemřela nedlouho po nich 21. září 2022 – tedy opět v měsíci, kdy se ona sama, její muž i její bratr narodili.
Zdenin verš „Fraktura dne: pod básní báseň“ je vhodným úvodem pro přehled jejích sbírek. Ta první vyšla v Bloku roku 1965 pod názvem Ani popel; obsahovala 25 básní (a stála 5 korun). Vůbec první ze všech dvou set třinácti knižně vydaných autorčiných básní je úvodní stejnojmenná báseň z této knížky. Už tam je naznačeno jedno z hlavních témat její poezie: láska k rodné jižní Moravě. A přidala se další: vztahy mužů a žen, vyznání lásky milovaným básníkům a místům, hlavně Brnu a Paříži…
Druhá sbírka Úmluva z roku 1968 a třetí Kytice z ještěrek z roku 1974 byly vydány ve sličné úpravě s obálkou a frontispisy Pavla Navrátila a byly o něco objemnější. Za dalších šest let, v roce 1982, vyšel Portrét mladé ženy s ilustracemi autorčina manžela Vlastimila Zábranského a roku 1986 pátá sbírka Sněhový úl s ilustracemi Jindřicha Pilečka. Všech pět sbírek vydal Blok. K vydání výboru z díla Zdeny Zábranské Letní domy roku 1990 v Bloku už nedošlo a nakladatelství bylo navzdory prosperitě v dubnu 1997 rozhodnutím vedení města zrušeno. Až konečně v roce 2010, po dlouhých dvaceti čtyřech letech od páté knížky, vydalo jiné brněnské nakladatelství – Vakát – závěrečnou, výpravnou sbírku Nesnadnost, opět s ilustracemi Vlastimila Zábranského.
Šest sbírek vydaných během 42 let. Je to málo? Je to moc? Nezáleží na kvantitě, nýbrž na kvalitě. A ta je nesporná.
O poezii své sestry podal nejlepší svědectví Miroslav Plešák roku 2013 pod názvem Sestra poezie, kde mimo jiné píše: „Zdeniny básničky mapují /…/ naše společné dětství, osudy naší rodiny, místa, v nichž jsme žili. Přetínají prostor a čas asociacemi, které jsou uloženy v zásuvkách paměti. Pokud jde o ten prostor – jsou ukotveny kdesi na jižní Moravě. Není to však juchavé Slovácko, ba ani sebevědomá Velká Morava. Je to Morava, jak jsme ji znali od babičky Jančaříkové, která s dědou jezdívala s koňským povozem na trhy do Vídně, což nám před lety mohlo připadat trochu prášilovské. Je to Morava jako příroda bez hranic, prastará země, která k Evropě trvale patří, byť se po ní zrovna prohánějí Turci či Tataři a byť se zrovna v novinách píše cokoli.“
Životaběh Miroslava Plešáka jsme opustili s koncem jeho studií na filozofické fakultě. Po vojně se v roce 1968 stal spoluzakladatelem obnoveného brněnského měsíčníku Index, jemuž dal výraznou typografickou tvář byvší redaktor Hosta do domu Oldřich Bárta, zvaný Markýz. V Indexu se Mirek věnoval divadelnictví, hlavně se zaměřením na oblastní divadla, vedl rozhovory s osobnostmi z oblasti kultury, pořádal ankety. Časopis byl zaměřen nejen na kulturu a filozofii, ale i na politiku, ekologii, architekturu a publikovaly v něm mnohé významné osobnosti, které spolupracovaly i s dalšími brněnskými časopisy Host do domu či později Věda a život; v něm byl Miroslav Plešák po zastavení Indexu v roce 1969 také členem redakce.
V letech 1972–1989 úspěšně působil jako dramaturg Divadla pracujících v Gottwaldově, poté byl krátce uměleckým šéfem Divadla bratří Mrštíků v Brně a na přelomu let 1990–1991 zastával funkci zástupce šéfredaktora v týdeníku Moravské noviny.
Na Mirkovo působení v Moravských novinách vzpomínal loni jejich šéfredaktor Ludvík Kavín v dvouměsíčníku pro kulturu a dialog Listy takto: „Od prvních říjnových dnů /roku 1990/ byl zástupcem šéfredaktora Miroslav Plešák. Jeho příchodem potkalo noviny štěstí. /…/ Jeho zkušenosti, vstřícnost vůči spolupracovníkům a jeho živé kontakty v uměleckých a intelektuálních kruzích (zdaleka nejen brněnských) znamenala obohacení našeho programu. Do velké míry jeho zásluhou měla příloha Moravských novin Vodotrysk kvality literárního tisku.“
A dodal, že Mirek měl také zásluhu o doplnění redakční rady o několik významných osobností. Dále šéfredaktor vzpomíná: „Byli jsme publikační platformou pro moravská setkání signatářů Charty 77 a z těchto setkání vzešla nejedna iniciativa. Důležitá byla výzva k celonárodní diskusi o projevech antisemitismu a rasismu.“ Připomíná i zorganizování několika setkání primátorů a starostů Brna, Jihlavy, Olomouce, Prostějova, Karviné, Opavy, Ostravy, Zlína a pořádání Dne Moravských novin v několika z těchto měst, což se stalo impulsem pro vnitropolitický pohyb či dorozumívání se v zájmu měst i oblastí.
Moravské noviny měly výrazný zalomený titulek a na první straně jsme také zavedli novou rubriku, tzv. postřeh. Mirek ho definoval takto: „krátký novinový útvar, který vznikl v týdeníku Moravské noviny v roce 1990. Zachycuje zcela nepodstatný rys skutečnosti a tím
se rafinovaně přibližuje k její podstatě. Není růžová. Je krásně strakatá.“ V psaní postřehů jsme se většinou s Mirkem střídali za občasného přispění ostatních kolegů.
V letech 1991–2003 byl Miroslav Plešák dramaturgem činohry Národního divadla v Brně. V roce 1991 též nastoupil na Divadelní fakultu JAMU jako pedagog herectví a dramaturgie, v období 1999–2010 tam byl prorektorem. Redigoval publikace vydávané JAMU. Externě učil na Pedagogické fakultě MU a na Filozofické fakultě UP v Olomouci. V letech 1999–2010 byl prorektorem JAMU pro studijní, pedagogickou a uměleckou činnost a zasedal v její Umělecké radě i Akademickém senátu Divadelní fakulty JAMU.
Vedle významného dramaturgického podílu na přípravě her režisérů v Brně a Gottwaldově/Zlíně přispěl také do sborníků s divadelní tematikou, jako byly O umění s rozumem (2015) či Problém Brecht I, II (2022). Známý je jeho podíl na vyznění hry Milana Kundery Jakub a jeho pán, jejíž uvedení v Brně roku 1992 dokázal u skeptického autora nejen prosadit, ale s jeho svolením navíc upravit pointu. Když Jakub vyzve Pána, aby je vedl vpřed, Pán se ptá, kde je to vpřed. A Jakub původně odpovídá: „Kam se podíváte, všude je samé vpřed!“ A v Mirkově úpravě: „Vpřed – to je kamkoli.“
Vzpomínky Miroslava Plešáka a jeho kolegů a přátel vydala Divadelní fakulta JAMU pod názvem Bez nápovědy (2023), kde je i cenný dlouhý příspěvek Víta Závodského, věnovaný hlavně Plešákovi-divadelníkovi.
Vedle své práce na JAMU strávil Miroslav Plešák – stejně jako jeho sestra Zdena Zábranská – mnoho času různorodou, hlavně organizátorskou činností ve funkci konzula a člena Rady Sdružení Q. Oba vykonali mnoho dobrého pro brněnskou, moravskou i celostátní kulturu a pro povznesení dobrého jména našeho města. Za to se jim dostalo četného ocenění včetně Ceny města Brna. Miroslav Plešák ji získal roku 2011 za přínos brněnské žurnalistice, především s přihlédnutím k jeho zásluhám o časopis Index. A Zdena Zábranská se laureátkou Ceny města Brna stala v roce 2015 za literární činnost a publicistiku. Ve své sbírce Sněhový úl má tyto verše:
A nakonec ty strašné starosti
jak podplatit smrt
o které jinak nechce nikdo nic slyšet
Zdeně ani Mirkovi se nepodařilo smrt podplatit. Ani nám se to nepodaří. Ale našim potomkům se možná povede smrt alespoň co nejvíc oddálit, aby se všichni lidé mohli co nejdéle těšit ze života, k jehož obohacení výrazně přispěli svým záslužným dílem také Zdena Zábranská a Miroslav Plešák. Stali se součástí nás samých. Svou dočasnost a konečnost proměnili v nadčasovost.
