Nečekaný dabing v barokní opeře
Divadlo je živý organismus. Kdo navštěvuje tuto úžasnou instituci desítky let, ať už menší či větší scény a jakékoli žánry, musí občas narazit na nečekané zážitky. Samozřejmě nemohu konkurovat samotným hercům, pěvcům a tanečníkům i hudebníkům, kteří mohou dlouho vyprávět zajímavé historky. Mně stačí, co jsem viděl. Ano, lidé v opeře jsou úžasní, dovedli si tentokrát operativně poradit v průběhu několika hodin.
Jde o Händlovu barokní operu Agrippina na scéně Janáčkova divadla. Premiéru, první i druhou reprízu sledovalo zcela zaplněné hlediště, kromě několika volných míst na balkoně. A právě druhá repríza v neděli 19. dubna byla vážně ohrožena, protože představitelka Poppey sopranistka Doubravka Novotná hlásila hlasovou indispozici. Byla povolána rakouská koloraturní sopranistka Vanessa Waldhart, která roli také nastudovala, ale tentokrát zpívala z orchestřiště, zatímco Doubravka Novotná hrála bez zpěvu. Ze čtvrté řady na balkoně to nebylo vůbec poznat, zpěv paní Vanessy se nesl jakoby z jeviště. Po přestávce jsme se s kamarádkou přesunuli do čtvrté řady a tam již bylo místo zpěvu Poppey identifikovatelnější. Ovšem celkový dojem naprosto bezchybný, obě dámy se nečekaného a specifického dabingu zhostily výtečně. Společně se také po představení šly uklonit. Změnu oznamoval před představením z jeviště šéf opery Jiří Heřman s tím, že i paní Vanessa se necítí zcela fit, nicméně nečekaný úkol zvládla skvěle. Podíl na úspěšném záskoku má i dirigent Václav Luks a Collegium 1704. Úžasný výkon opět podala Pavla Vykopalová v titulní, podle odborné kritiky životní roli, zazářilo též sedm jejích kolegyň a kolegů.
O inscenaci Agrippiny, prvním scénickém provedení tohoto opusu u nás, pojednává recenze na jiném místě našeho webu. Jen připomenu nápaditou režii Martina Glasera, jenž bohatě využil otáčivou scénu a na ní prostorné dekorace Petra Vítka. Ten skloubil jednoduchost s barokem. Vysoké stěny dekorované palmami, množství dveří, jimiž postavy po celou dobu jakoby proplouvají. K tomu podle potřeby skály, park, ložnice titulní postavy, císařský palác i zmenšenina domku s komínem, z něhož se skutečně line kouř. A střízlivé porce baletních vystoupení, nápadité až humorné kostýmy Martina Chocholouška. To vše s nádhernou hudbou a pěveckými i hereckými i baletními výkony drželo diváky po celou dobu v pozornosti. Inscenace trvá čtyři hodiny se dvěma přestávkami. Kdo viděl, vysměje se škarohlídům šířícím na sociálních sítích pochybnosti o výdrži diváka takové opery.
Něco podobného, trochu v jiné souvislosti, se přihodilo divadelníkům v Mahenově divadle (tedy opět v Národním divadle Brno) při inscenaci Pohádka Máje autorů Milana Uhdeho a Miloše Štědroně. Premiéra byla v dubnu 1999 a před jednou reprízou onemocněla představitelka Helenky. Zaskočila paní nápovědka. V ruce držela text a celou náročnou roli s přehledem přečetla. S tím, že se pohybovala podle potřeby po scéně, chodila, seděla na posteli. Lidé byli spokojeni, potlesk obrovský. Jméno paní z nápovědy v archivech není. Snad je najdu ve starých výstřižcích.
Divadlo, holt, je živý organismus, proto ho máme rádi…
